Před patnácti lety můj bratr pohřbil svou ženu… A pak zmizel. Jako by se rozplynul ve vzduchu — ještě dřív, než na jejím hrobě zvadly květiny.

„Vezmu si právě toto auto,“ zopakovala žena klidně. Její hlas už se netřásl. Zněl pevně, jako by v těch slovech byl celý její život.

Vteřiny se táhly nekonečně pomalu. Les, který byl ještě před chvílí naplněný tlumenými rozhovory a praskáním ohně, jako by ztichl a pozoroval, co se děje.

Manžel chladnokrevně zavřel svou těhotnou ženu do průmyslové mrazicí komory v naději, že mu to projde… Netušil však, jak to celé skončí.

A podíval jsem se na všechny. Ve vzduchu stále visel ten samý posměch — nepříjemný, tíživý, jako ozvěna slov, která už nejde vzít zpět.
Před patnácti lety můj bratr pohřbil svou ženu… A pak zmizel. Jako by se rozplynul ve vzduchu — ještě dřív, než na jejím hrobě zvadly květiny.
„Vezmu si právě toto auto,“ zopakovala žena klidně. Její hlas už se netřásl. Zněl pevně, jako by v těch slovech byl celý její život.