Každou sobotu brával můj osmasedmdesátiletý otec mou čtyřletou dcerku někam, aniž by mi řekl, kam vlastně chodí. Kdykoli jsem se ho zeptala, jen se usmál a odpověděl: „Jdeme si přece jen na zmrzlinu.“

Moje dcera procházela parkovištěm u supermarketu, když si najednou všimla, že se v opuštěném nákupním vozíku něco hýbe. Když přišla blíž, spatřila novorozenou holčičku zabalenou do tenké deky. Byla tam úplně sama.

Bylo mi teprve osmnáct let, když si mě můj osmapadesátiletý šéf zavolal do prázdné kuchyně restaurace. Myslela jsem si, že se mnou chce mluvit o výplatě. Jenže sotva jsem vstoupila dovnitř, zamkl za mnou dveře.

Svému vlastnímu synovi, jeho manželce a jejich třem dětem jsem dala pouhých 24 hodin na to, aby si sbalili všechny své věci a opustili můj dům. Žádná druhá šance. Žádné vyjednávání.

Moje matka měla jedno přísné pravidlo, které jsem nikdy nesměl porušit: „Nikdy nechoď k jezeru s dědečkem sám.“
Každou sobotu brával můj osmasedmdesátiletý otec mou čtyřletou dcerku někam, aniž by mi řekl, kam vlastně chodí. Kdykoli jsem se ho zeptala, jen se usmál a odpověděl: „Jdeme si přece jen na zmrzlinu.“
Moje dcera procházela parkovištěm u supermarketu, když si najednou všimla, že se v opuštěném nákupním vozíku něco hýbe. Když přišla blíž, spatřila novorozenou holčičku zabalenou do tenké deky. Byla tam úplně sama.