Na porodním sále náhle zavládlo úplné ticho. Ještě před několika vteřinami jsem slyšela hlasy, kroky a zvuky přístrojů, ale teď se mi nikdo nechtěl podívat do očí. Lékaři si mezi sebou vyměnili napjaté pohledy a jedna ze sester tiše ustoupila stranou.

Jedno z mých trojčat zemřelo, když mu bylo pouhých šest měsíců. Osmnáct let jeho bratři vyrůstali s vědomím, že na každé narozeninové fotografii, při každé oslavě i v každé rodinné vzpomínce někdo chybí.

Po smrti své dcery, která zemřela při porodu svého syna, jsem svého vnuka vychovávala sama. Deset let jsem se mu snažila dávat tolik lásky, aby mu vystačila za nás obě, a zároveň jsem udržovala vzpomínku na jeho maminku živou.

Po patnácti letech manželství mi manžel zničehonic oznámil, že odchází. Bez varování, bez skutečného vysvětlení — jen jedna chladná věta, která během okamžiku zničila všechno, co jsem si myslela, že o našem společném životě vím.

Celé měsíce se mnou dcera téměř nemluvila, zatímco studovala na zdravotní sestru. Myslela jsem si, že je jednoduše zahlcená učením, zkouškami a dlouhými směnami v nemocnici.
Na porodním sále náhle zavládlo úplné ticho. Ještě před několika vteřinami jsem slyšela hlasy, kroky a zvuky přístrojů, ale teď se mi nikdo nechtěl podívat do očí. Lékaři si mezi sebou vyměnili napjaté pohledy a jedna ze sester tiše ustoupila stranou.
Jedno z mých trojčat zemřelo, když mu bylo pouhých šest měsíců. Osmnáct let jeho bratři vyrůstali s vědomím, že na každé narozeninové fotografii, při každé oslavě i v každé rodinné vzpomínce někdo chybí.