Když Jana Havlíková nahrála na svůj profil fotku z rodinného víkendu na chalupě, netušila, co tím spustí. Byl to obyčejný snímek — Jana s manželem a jejich osmiletou dcerou sedí na lavičce před dřevěnou chatou, v pozadí borový les, v popředí pes. Slunce zapadá, světlo je teplé, scéna působí poklidně.

O několik hodin později jí přišla zpráva od kolegy jejího manžela:

„Podívej se na levý horní roh té fotky. Přibliž to.“

Jana otevřela fotografii. Přiblížila roh, jak bylo napsáno. Zpočátku viděla jen stromy. Pak… se jí stáhl žaludek. V hradbě stínů mezi větvemi byla tvář.

Ne rozmazaný stín. Skutečná tvář. Lidská. Bledá. Oči doširoka otevřené, temné, nehybné. Dívající se přímo do objektivu.

Ztuhla.

Nikdo kromě nich na pozemku ten den nebyl. Chata stála na samotě, nejbližší sousedé několik set metrů daleko. Věděla jistě, že si nikoho nevšimli. Přesto… někdo tam byl.

Ukázala snímek manželovi. Ten zbledl, bez slova vstal a šel zkontrolovat okolí. S baterkou obešel celý pozemek, prohledal lesní okraj. Žádné stopy. Žádné známky přítomnosti.

Ale v domě vládlo napětí, které už nešlo ignorovat.

Jana fotku smazala ze svého profilu. Ale někdo ji mezitím stáhl a zveřejnil ve veřejné skupině na Facebooku. Komentáře se množily:

„To snad není možné.“
„To je jen hra světla.“
„Ne! To je člověk. Podívejte se na oči!“

Během 24 hodin se fotka stala virální. Vznikla vlákna na fórech, analýzy, konspirační teorie. Někdo napsal, že se jedná o tzv. „lesního muže“. Jiný, že jde o ducha dávno zmizelého turisty. A pak se ozval starý lesník z dané oblasti:

„Už před lety jsem ho tam viděl. Dívá se. Vždycky jen stojí. Ale nikdy neodejde blíž. A nikdy nemluví.“

Skupina amatérských vyšetřovatelů se rozhodla místo navštívit. V noci, s kamerami a čelovkami, vstoupili do lesa za chatou. Našli opuštěné přístřeší z větví, roztrhanou bundu, prázdnou plechovku a… malé zrcátko přivázané k větvi. Ve výšce očí.

Po žádné osobě ani stopa. Policie byla upozorněna, ale odpověděla, že se jedná o nepodložené podezření. „Pravděpodobně bezdomovec nebo toulavý turista.“

Ale něco se změnilo.

Majitelé okolních chat začali hlásit zvláštní zvuky v noci. Něčí tiché kroky. Psi štěkali směrem k lesu a odmítali tam vstoupit. Někteří přísahali, že zahlédli postavu mezi stromy, jak jen stojí a sleduje.

Odborník na digitální obrazové analýzy později v televizním pořadu potvrdil:

„Tento snímek nebyl nijak upraven. Ta tvář tam opravdu je.“

Jana a její rodina se z chaty odstěhovali. Už se tam nevrátili.

A fotografie? Stále koluje internetem. Každý ji může najít. Přiblížit. A pokud to udělá — dívá se zpět.

Dnes Jana říká:

„To, co mě děsí nejvíc, není to, že tam někdo byl. Ale že jsme si ho vůbec nevšimli. A že on — nás viděl celou dobu.“