Můj bratr Arťom vždycky působil dojmem člověka, který má vše pod kontrolou. Úspěšný, ambiciózní, charismatický. Jeho přítelkyně se měnily častěji než roční období. Miloval noční město, drahá auta a ženy v lodičkách, které si objednávaly latté za 200 korun. Bylo těžké si představit, že by jednou zakotvil — a už vůbec ne s někým, kdo nepochází z jeho „světa“.

A pak nám oznámil, že se žení.

Očekávali jsme modelku, právničku, možná PR manažerku. Místo toho přišla Anja.

Byla drobná, nenápadná, v jednoduchých šatech. Mluvila tiše, ale s jistotou. Pocházela z malé vesnice, učila na prvním stupni základní školy. Neměla Instagram. Neznala značkové oblečení. A přesto se na Arťoma dívala tak, jak se na něj nikdy žádná jiná žena nedívala — ne s obdivem, ale s pochopením.

Na svatbě panovalo napětí. Lidé šeptali. Někteří se dokonce smáli.
„To jako vážně? Náš sukničkář si bere učitelku ze vsi?“

O měsíc později jsem odjel na tři týdny do zahraničí. Já a Arťom jsme ještě stále sdíleli byt, který jsme zdědili po rodičích. On s Anjou tam mezitím bydleli, než si najdou něco vlastního.

Po návratu jsem odemkl dveře. A okamžitě mě ovanul neklid.

Byt byl… jiný. Nejen čistý. Byl sterilní. Každá věc měla své přesné místo. Vzduch voněl po dezinfekci. Všude bylo až nepřirozené ticho. Ani šum, ani kroky. Vše bylo tak… dokonalé, že to bylo nepříjemné.

Vešel jsem do svého pokoje.

Postel pečlivě ustlaná. Notebook zapnutý. A na obrazovce — otevřený textový dokument.

Byla to zpověď.
Podepsaná mým jménem.
Psaná ve stylu, který až děsivě přesně připomínal moje vlastní myšlenky.

Popisovala moje dětství, moje viny, moje pochybnosti. Věci, které jsem nikdy nikomu neřekl. A přesto tam byly. Slovo od slova.

V počítači byly i další soubory. Jeden psaný jako dopis mého bratra. Jiný — jako hlas mé matky, která zemřela před pěti lety. Popsané byly detaily, které nemohl nikdo znát.

Ztuhl jsem.

Vešel jsem do ložnice.

A tam seděla Anja.

V křesle. S nasazenými sluchátky. Oči zavřené. Na klíně otevřený blok. Vedle ní — hromada popsaných listů. Různé rukopisy. Různé styly. Různé hlasy.

Přistoupil jsem k ní.
— „To jsi psala ty?“ zeptal jsem se.

Otevřela oči. Usmála se.
— „Nepíšu to já,“ odpověděla tiše. „Jen poslouchám. A přepisuju.“

— „Koho posloucháš?“

— „Ticho. V tomhle bytě je tolik slov, která nikdo nikdy nevyslovil. Já je slyším.“

Zavolal jsem Arťomovi. Přiběhl. Nejprve se smál. Ale když uviděl, co všechno Anja napsala, zesinal.

Otevřel jeden z dopisů. Byl adresovaný jemu. Psán jazykem, který poznal okamžitě — hlas jejich otce, který je opustil, když mu bylo osm.

Popisoval scénu z jejich dětství, na kterou si nikdy nevzpomněl nahlas. Jen v myšlenkách.

„To není možné,“ řekl. „Nikdy jsem to nikomu neřekl.“

Od té doby se odstěhovali. Koupili malý dům u lesa.

Arťom tvrdí, že Anja už nic nepíše. Ale občas mi zavolá večer. Říká, že Anja vstává v noci. Sedí venku. Mlčí. Dívá se do tmy. A ráno… jsou na stole nové stránky.

My už se na nic neptáme.

Ale já vím, co jsem tehdy viděl. A od té doby, když otevřu dveře bytu, naslouchám, než vkročím dovnitř.

Protože možná nejděsivější na světě není to, co neznáme.

Ale to, co až příliš dobře připomíná nás samotné.