Vlci vyli a kopali čerstvý hrob. Lidé se sbíhali ze všech koutů vesnice a když jej otevřeli, ochromil je pohled, který se jim naskytl.

Začalo to větrem. Po celý týden se nebe nevyjasnilo. Těžká oblaka se táhla nízko a tlačila se na křivé střechy, jako by se nebe chystalo zhroutit. Noci byly hlučnější než dny, jako by země šeptala věci, které živí neměli slyšet. Většina lidí si těch zvuků nevšímala – sténání stromů, štěkot lišek – ale když vlci začali výt uprostřed dne, každý zpozorněl.

Vlci nevyjí za bílého dne. Nevcházejí do vesnic. A rozhodně nekopou hroby.

Zpočátku si děti hrající si u starého hřbitova myslely, že jde o psa. Největší ze smečky, černý jako rašelina, soustavně drápal do země na neoznačeném místě. Tři další vlci chodili dokola, hlavy skloněné, srst naježená. Vesničané se seběhli, čekali zraněné zvíře nebo zdivočelou smečku. Ale to, co našli, bylo mnohem horší.

V zemi byla rakev – ale ne obyčejná. Ovinutá rezavým železem, zapečetěná voskem a obalená plátnem nasáklým solí. Vypadala starší než samotný hřbitov. Žádný náhrobek. Žádný záznam o pohřbu. A přesto tam ležela – jako tajemství, které se mělo odhalit.

Vlci teď mlčeli, jako by jejich práce skončila. Ten největší se posadil vedle jámy a upřeně hleděl na vesničany pohledem, který připomínal lidský. Nikdo se nehnul. Ani vítr už nefoukal.

Jako první promluvila stará Marta, bylinkářka. Poklekla k hrobu a tiše cosi zamumlala – snad dávnou modlitbu nebo zaklínadlo, které pamatovalo časy před kostelními zvony. Natáhla ruku, dotkla se rakve a hned ucukla.

„Je teplá,“ řekla. „Teplá jako tělo na jaře.“

Lidé ustoupili. Někteří se pokřižovali. Jiní zavolali faráře. Několik jich odešlo – nechtěli věřit, co viděli. Ale většina zůstala.

Farář, když dorazil, přikázal rakev otevřít. Tvrdil, že je to nutné – aby se ujistili, že nebyla spáchána žádná svatokrádež. Několik mladíků páčilo víko páčidlem, bojovali s železem a voskem. Když se víko konečně uvolnilo, litovali toho.

Uvnitř ležel muž. Nebo něco, co mu bylo podobné.

Jeho šaty byly starodávné, ale nezetlelé. Kůže bledá, skoro průsvitná, napnutá přes kosti. Ale nevypadal mrtvě. Ne úplně. Jeho hruď se slabě zdvihala. Rty měl rudé, jako by právě jedl. A nejděsivější ze všeho – oči měl otevřené a dívaly se přímo na faráře.

Lidé křičeli. Jedna žena omdlela. Chlapec se pozvracel. Ale vlci se ani nepohnuli. Jen sledovali.

Farář se pokusil promluvit, ale nedokázal vydat ani slovo. Tvor v rakvi se lehce usmál – spíš posměšně než radostně. A pak se náhle posadil.

Vesnice propadla panice. Lidé utíkali. Někteří klopýtli a spadli. Pár odvážlivců se ho pokusilo napadnout, ale vlci se postavili mezi něj a dav, vrčeli a cenili zuby. Ten černý, zjevně vůdce, stál mezi mužem a vesničany a dlouze zavrčel.

A pak, k děsu všech, muž vztáhl ruku a jemně pohladil vlka po hlavě.

To pouto bylo zřejmé. Znali se. A vesničané, kteří se považovali za svědky, pochopili, že jsou jen figurkami ve starém příběhu, který začal dávno před jejich narozením.

Marta znovu promluvila, tentokrát nahlas: „To je on. Bledý král.“

Jméno z legend. Jméno, které starci šeptali při ohni, když si mysleli, že děti spí. Válečník, který před staletími zmizel a podle pověstí uzavřel pakt s vlky ze severu. Muž, který nemohl zemřít – jen spát. A který se probudí, až les vykřičí svou bolest.

Ten rok les křičel.

Týdny před tím se nacházela zohavená zvířata, ne po šelmách, ale po něčem… vědomém. Myslivci mizeli. Stromy ronily rezavou mízu. Vlci se objevovali kolem vesnice a v noci zanechávali v sněhu zvláštní znamení.

A teď vše dávalo smysl.

Ten muž – Bledý král – konečně promluvil. Jeho hlas byl tichý, ale každé slovo se neslo jasně.

„Probudili jste mě příliš brzy.“

Vesničané ztuhli. Nikdo mu neodpověděl. Rozhlédl se, jakoby si znovu osvojoval svět. Potom vstal – vysoký a hrozivý – a obrátil se k lesu.

Vlci ho následovali. Všichni kromě jednoho.

Černý vlk, vůdce smečky, zůstal u hrobu a hleděl na vesničany, dokud poslední z nich nezmizel mezi stromy. Teprve pak se otočil a zmizel v mlze jako stín.

Po několik dní vládlo ve vesnici ticho. Nikdo se neodvážil do lesa. Nikdo nemluvil o tom, co se stalo. Ale všichni věděli, že to byl jen začátek.

Legendám se totiž nespí navždy. A když se probudí, chtějí zaplatit.

Hrob byl znovu zasypán a označen jen prostým kamenem. Každý se mu vyhýbal. Ale v noci se výtí ozývalo znovu – blíž, silněji, a vždy po třech.

Bledý král se vrátil.

A tentokrát už neusne.