Když Michail zjistil, že z hrobu jeho zesnulé manželky mizí květiny, nemohl pochopit proč. Týdny přicházel na hřbitov s čerstvými chryzantémami, oblíbenými květinami své ženy, ale pokaždé našel místo nich jen holou, deštěm rozmáčenou hlínu a uschlé listí. Nepůsobilo to jako náhoda. Michail byl pečlivý a systematický člověk, a tak se rozhodl nainstalovat kameru.

Tu noc nespal. Ne ze strachu, ale z podivného neklidu. Nebyl pověrčivý, ale něco mu nedalo klid. Kameru pečlivě ukryl do starého věnce připevněného k železnému zábradlí. Po třech dnech byla paměťová karta plná. Vrátil se domů, zasunul ji do notebooku a pustil záznam.

To, co uviděl, mu vyrazilo dech.

Na záznamu byla stará žena. Shrbená, v opotřebovaném kabátu a s teplým šátkem přes ramena. Pomalu přistoupila k hrobu, opatrně vzala čerstvé květiny, přitiskla je k sobě… a odešla. V druhé ruce nesla malý věneček, očividně vyrobený ručně — z uvadlých lučních květin a vybledlých stužek. Ten pokládala na náhrobek, lehce se uklonila a beze slova odešla.

Michail si video pustil několikrát. Nebylo tam nic, co by připomínalo vandalismus. Žena nekradla — její gesta byla opatrná, uctivá, tichá. Nechtěl ji hned obvinit. Rozhodl se počkat, zda se znovu objeví. Možná by jí mohl porozumět.

Seděl v autě, zatímco jemně pršelo. Bylo za čtvrt osm ráno, když se postava vynořila z mlhy. Michail vystoupil z auta a šel jí naproti. Žena se zastavila, když ho uviděla. Nevypadala vyděšeně, spíš klidně.

— Proč to děláte? — zeptal se tiše, ale rozhodně.

— Odpusťte mi, synu, — řekla tlumeně. — Už nikoho nemám. Nechci krást… vaše květiny jsou tak čerstvé, jako byste je právě koupil. A u mého Ljoši není nic. Přináším vám na oplátku věneček, co sama vyrobím. S úctou, opravdu.

V Michailově hrdle narostl knedlík. Ljoša… tak se jmenoval jeho kamarád ze školy, který zemřel před lety při autonehodě. Nikdy nezjistil, kde je pohřben. Teď už věděl — byl to hrob hned vedle jeho ženy.

Podíval se na věneček. Byl jednoduchý, obyčejný, ale udělaný s láskou.

Pochopil. Lásku nelze zakázat. Ani tehdy, když se projevuje tím, že někdo přenese květiny z jednoho hrobu na druhý.

Od té doby nosil na hřbitov dva kytice. Jednu pro manželku. A jednu pro Ljošu. Starou paní už nikdy neviděl, ale věděl, že tam stále chodí. A už se nebál, že květiny zmizí.

Paměť není kámen. Paměť je to, co děláme.

Michailův příběh je hluboce dojemný. Připomíná nám, že i ve světě plném ztrát, chladu a mlčení zůstávají lidské city naživu. Láska, úcta, péče — nemají datum spotřeby. Někdy je najdeme na těch nejnečekanějších místech: mezi hroby, v upleteném věnci, ve slzách cizího člověka.

A možná jednou někdo položí květinu i na náš hrob. Ne z povinnosti. Ale proto, že vzpomíná.