Ivan spěchal do kanceláře. Zase nestíhal. Doprava stála, kolony se nehýbaly. Zazněl klakson. Ve zpětném zrcátku blikala světla.

— Do háje! — zaklel nahlas a prudce strhl volant do boční ulice.

Dvě vteřiny rozhodování a už projížděl mezi paneláky. «Snad tam nebude závora,» pomyslel si. Mobil na sedadle zavibroval. Zpráva.

Očima na vteřinu sklouzl k telefonu, zabořenému mezi účtenkami a lahvemi. Natáhl se po něm.

A pak… brzdový pedál až na podlahu. Pneumatiky zaskřípaly.

Před kapotou stála malá postavička. Holčička. Mohla mít šest, možná sedm let.

Ivan vyskočil z auta. Srdce mu bušilo až v krku.

Ležela na zemi, ale hýbala se. Žádná krev. Jen odřená kolena, v očích překvapení a trochu strachu.

— Jsi v pořádku? Bolí tě něco? — zeptal se, skloněný nad ní.

Dívala se na něj chvíli beze slova. Pak natáhla ruku, sevřenou v pěstičku.

Instinktivně k ní přistrčil dlaň. Do ní mu položila malý předmět.

Byl to prstýnek. Jednoduchý, stříbrný, s drobným modrým kamínkem.

— Je maminky, — řekla tiše. — Ztratila jsem ho tady. Hledala jsem ho. Ty jsi ho našel. Děkuju.

Ivan na šperk zíral. V tu chvíli se mu rozbušilo srdce úplně jinak.

Ten prsten znal.

O půl hodiny později byli v sanitce. Holčička se jmenovala Líza. Lékaři potvrdili, že má jen lehké pohmoždění. Nic vážného.

— Maminka umřela, — špitla. — Táta říkal, že ten prstýnek je to jediné, co nám po ní zbylo. Já ho ztratila. Nevěděla jsem, jak mu to říct.

Ivan mlčel. Prsten stále držel v ruce. Z minulosti se vynořila vzpomínka. Žena. Ta, kterou kdysi miloval. Se kterou to nikdy neskončilo tak, jak mělo.

Neviděl ji roky. O dítěti netušil. A teď… se díval do očí její dcery.

V nemocnici se objevil Lízin otec. Vysoký muž, unavený pohledem. Podal Ivanovi ruku.

— Našla ten prsten? — zeptal se tiše.

Ivan jen přikývl a předal šperk. Muž na něj hleděl dlouho.

— Patřil její mámě. Nosila ho pořád. I po našem rozchodu. Občas mluvila o někom… z minulosti. Nikdy neřekla jméno. Jen že to byla chyba, že to nechala být.

Ivan cítil, jak se mu stáhne hrdlo.

— Říkala, že někoho milovala, — pokračoval muž. — Ale všechno šlo proti nim. Práce, čas, vzdálenost.

Ivan věděl, že mluví o něm.

A teď tady stála holčička, která mu ten příběh přinesla zpět. Dítě, které ztělesňovalo ztracenou lásku a druhou šanci, o kterou nikdy nepožádal.

Týden nato se Ivan vrátil do toho sídliště.

Líza stála u branky. Stejný batoh, stále natržené ucho.

— Ahoj, — usmála se. — Táta říká, že jsi hodný.

— Ahoj, — odpověděl. — Jdeš do školy?

Přikývla.

— Chceš svézt?

Zamyslela se. Pak nasedla.

Jeli pomalu. Bez spěchu. Na červené Ivan neudělal ani pohyb k mobilu. Držel ruce pevně na volantu.

Vedle něj seděla malá holka, která mu neřekla mnoho. Ale přesto řekla všechno.

Protože někdy stačí vteřina. Jeden pohyb. Otevřená dlaň s malým prstýnkem.

A celý život změní směr.