Na nástupišti malého města se shromáždil dav lidí. Někteří drželi kufry, jiní jen tiše stáli a sledovali skupinu, která v nedalekém rohu dělala hluk. Někdo se loučil — mladý muž odjížděl na vojnu.

Zněla hudba. Muž s harmonikou hrál svižnou, téměř odvážnou melodii. Jeden z přítomných zpíval, jiní se pokoušeli tančit. A zatímco někteří se smáli, jiní tiše plakali. Byl to zvláštní okamžik — směs veselí a bolesti, která se nedala vysvětlit, jen cítit.

Uprostřed té skupiny stál on — mladý, statný muž s velkým batohem na zádech. Mluvil s každým, kdo na něj promluvil. Přikyvoval, sliboval, uklidňoval. Ale přitom jednou rukou objímal křehkou dívku, která se k němu tiskla a tiše plakala s tváří zabořenou do jeho hrudi.

Druhou rukou držel ženu ve středních letech – svou matku. Neříkala nic, ale v očích měla bolest, kterou slova nedokázala vyjádřit. Snažila se držet, být silná. Ale slzy jí přesto stékaly po tváři. Nezadržitelné. Nechtěné. O to pravdivější.

Vedle nich stál muž — otec. Mlčel. Občas položil synovi ruku na rameno a krátce ho poplácal. Nebyla to gesta prázdná. Právě naopak. Říkala víc než tisíc slov.

Tři lidé – matka, otec a dívka – si přáli jediné: aby se čas zastavil. Právě teď. V tomto okamžiku, kdy je jejich milovaný ještě s nimi. Ale čas nezastavuje.

Pak se náhle ozval pískot přijíždějícího vlaku. Harmonika ztichla. Skupina ztuhla. Vlak brzdil, železo skřípalo o koleje. A všichni se najednou soustředili na vagóny, které kolem nich pomalu projížděly.

Jedna… dvě… tři…

Nikdo nevěděl proč, ale všichni je počítali. Možná aby oddálili to, co mělo přijít. Možná proto, že čísla se lépe drží než pocity. Ale každým číslem bylo jasnější: loučení je tady.

Vlak zastavil. Dveře se otevřely s ostrým syčením. Mladý muž se musel pustit — matky, otce, dívky. Pomalu, jako by se s každým krokem rozpadal. Neřekl nic. Nikdo neřekl nic. Nebylo třeba.

Když vystoupal po schodech do vlaku, neodnášel jen batoh. Vzal s sebou objetí, slzy a ticho. Vzal s sebou lásku těch, kteří zůstali stát na nástupišti.

A vlak, chladný a neúprosný, čekal s otevřenými dveřmi.