Výkřik – ostrý, zlomený, lidský. Nebyl to hlas zvířete, ani šumění větru. Byl to jiný zvuk. Hrubý, syrový, plný zoufalství. Igor ztuhl. Jeho tělo reagovalo dřív než mysl. Srdce mu bušilo, jako by chtělo vyskočit z hrudi. Zadržel dech a otočil hlavu směrem, odkud výkřik zazněl.

Znovu. Slabší, ale nezaměnitelný.

Nebyl to křik bolesti ani vzteku. Byl to prosící hlas. Znící jako poslední zoufalý pokus o záchranu před tím, než člověk zmizí v temnotě.

Igor pustil batoh a rozběhl se.

Les se kolem něj uzavřel jako živá bytost. Větve ho šlehaly po obličeji, trny mu trhaly rukávy. Vzduch byl těžký, vlhký, nasycený pachem mechu a rozkládající se půdy. Zem pod nohama měkla, podkluzovala. S každým krokem se jeho boty bořily hlouběji.

Ale nezastavil se.

Co to mohlo být za výkřik? A kdo křičel v tak opuštěném místě?

Neměl v plánu jít tak daleko. Úzká, špatně značená stezka ho zavedla hluboko do neprozkoumané části mokřadu. Měl jen udělat pár fotek pro lesní správu. Mapa ho varovala: „Nestabilní území. Vstup na vlastní nebezpečí.“

Teď už bylo pozdě vracet se zpět.

Výkřik utichl.

Ticho, které následovalo, bylo ještě horší.

Šel dál. Stromy houstly, světlo téměř mizelo. Bylo poledne, ale pod korunami panovalo přítmí jako při soumraku. Voda se z drobných kaluží změnila na temná jezírka. Trávy se klátily beze zvuku.

A pak to uviděl.

Stopy v rákosí. Rýhy v blátě. Někdo se tudy prodíral. Nejdřív běžel, pak padal. Pak lezl.

„Je tu někdo?!“ vykřikl Igor.

Žádná odpověď.

Zrychlil. Každý krok byl těžší. Bláto se ho drželo jako živé. A pak se křoví rozestoupilo. Před ním se otevřela mýtina. Uprostřed, na jejím dně, ležela černá tůň obklopená nahnilými kořeny. Na jejím břehu něco leželo.

Postava.

Člověk.

Žena.

Napůl ponořená v kalné vodě, pokrytá blátem, nehybná. Vlasy přes obličej, paže rozhozené do stran. Nehýbala se.

Srdce mu bušilo. „Slyšíte mě?!“

Vběhl do vody. Ledový šok mu zalil nohy. Bláto ho táhlo dolů. Ale dostal se k ní. Klekl si. Dýchala.

Slabě. Ale dýchala.

Otočil ji opatrně. Setřel jí bláto z obličeje. Otevřela oči. Bledě modré, skelné. Rty se jí třásly.

„Pomoc…“ zašeptala.

Téměř neslyšně.

Igor vytáhl mobil. Žádný signál. Ani čárka. Žádné GPS. Poslední záznam byl víc než tři kilometry zpět. Musel ji odnést.

Zvedl ji do náručí. Byla lehká. Příliš lehká. Zápěstí měla poraněná, jako by byla svázaná. Škrábance. Modřiny. Někdo ji věznil. A pak ji sem odhodil.

A ona volala o pomoc.

Ten výkřik. Bude ho slyšet celý život.

Cesta zpět byla utrpení. Každý krok boj. Voda, tíha jejího těla, strach, že někdo – nebo něco – je sleduje. Ale nezastavil se.

Po dvou hodinách konečně došel na místo, kde se objevil signál. Poslal souřadnice. Zavolal záchranku. A sesunul se vedle ní.

Žena přežila.

Jmenovala se Katja. Byla pohřešovaná dva týdny. Unesl ji neznámý muž. Nikdy nepromluvil. Jedné noci ji odvezl do lesa a svázal. Pak zmizel.

Nechal ji tam, aby zemřela.

Policie zahájila pátrání. Oblast prohledala. Nenašla viníka. Ale našla něco jiného.

Tři mělké hroby.

Dvě ženy. Jeden muž. Nikdo z nich neměl doklady. Všichni neidentifikovaní.

Z Igora se stal hrdina. Média o něm psala. Lidé mu děkovali. Nazývali ho zachráncem.

„Jen jsem běžel za tím křikem,“ řekl.

Ale v noci, když bylo ticho, ten výkřik znovu slyšel. V hlavě. V uších. V hrudi.

Výkřik, který člověk nikdy nezapomene.

Výkřik, který všechno změní.