Igor byl výborný programátor. V kanceláři ho všichni znali jako toho, kdo umí rychle vyřešit jakýkoli problém. Stačil mu letmý pohled do kódu, pár kliknutí, a i ten nejtvrdohlavější počítač opět poslušně fungoval. Kolegyně ho zbožňovaly. Říkaly mu „kouzelník s klávesnicí“. Když něco nefungovalo, nikdo se nestresoval. Zavolaly Igora – a během několika minut bylo po problému.

Bylo mu dvacet osm, ale vypadal mladší. Měl štíhlou postavu, soustředěný výraz a v očích mu často bloudily myšlenky, jako by žil v jiném světě. Dokončil vojenskou službu, vystudoval informatiku a pracoval v technologické firmě. Byl to ten typ člověka, o kterém by vaše babička řekla, že je „slušný chlapec“.

A přesto se nedokázal oženit.

Nikoli kvůli nedostatku příležitostí. Ženy se kolem něj vyskytovaly, některé s ním chodily, jiné mu dávaly jasné signály. Ale žádný vztah nevydržel déle než pár měsíců. Vždycky to skončilo podobně: „Jsi skvělý, Igore, ale připadám si, jako bych v tvém životě neměla místo.“ Nebo: „Jsi pořád někde jinde, v práci, ve své hlavě.“ Anebo: „Dokud nebudeš mít svůj byt, nemá to smysl.“

Igor to bral s klidem. Ale uvnitř ho to trápilo.

Jeho matka Olga si dělala největší starosti. Při každém telefonátu se téma opakovalo. „Už ti bude třicet, Igore!“ povzdychla si pokaždé. „Kdy konečně přivedeš nevěstu domů?“

„Až budu mít vlastní byt nebo dům, mami,“ odpovídal klidně, jako by to byla předem naučená věta.

„V naší době jsme taky nic neměli,“ zavrtěla hlavou. „My ti s tím ale pomoct nemůžeme. Víš přece, že máme s otcem malé důchody.“

A to byl ten zásadní problém. Igor měl dobrý plat, ale ne takový, aby si mohl koupit byt ve městě. I s hypotékou by to sotva zvládl. Nájem, poplatky, jídlo, spoření – na konci měsíce mu zůstalo pár korun.

Zkoušel se přihlásit do pořadníku na městský byt, ale bez úspěchu. Uvažoval o stěhování do okrajové čtvrti, ale to by znamenalo dlouhé dojíždění a ztrátu kontaktu s kolegy i přáteli. A většina žen, se kterými chodil, nechtěla „začínat od nuly v malém pronájmu“.

Jedna z nich, Elena, mu jednou řekla: „Nejde o peníze, Igore. Ale když tě poslouchám, nemám pocit, že máš nějaký plán.“

To ho zasáhlo. Protože plán měl. Sníval o klidném životě, rodině, dítěti, možná dvou. O víkendech na chalupě, o psovi, o klidu. A také o tom, že bude dál dělat, co ho baví – programování. Ale jak má tohle všechno začít budovat, když nemá ani základy?

Byl v pasti. Nemohl najít partnerku, protože neměl byt. A nemohl získat byt, protože byl sám. Celý systém se zdál být nastavený pro ty, kdo už mají náskok – bohaté rodiče, hotový vztah, štěstí.

Jednoho večera, když se vrátil domů na návštěvu, seděl jeho otec na zahradě. Moc spolu nemluvili, ale tentokrát promluvil jako první.

„Víš, Igore,“ řekl, „když jsem si bral tvoji mámu, neměli jsme nic. Jednu postel, stůl, dvě židle. Ale měli jsme chuť jít do toho spolu.“

Igor mlčel a poslouchal.

„Možná není problém v tom, že nemáš byt. Možná čekáš, až bude všechno dokonalé. A to nikdy nebude.“

Ta slova v něm něco změnila. Ne hned, ale zasela semínko.

O pár týdnů později poznal Chiary, grafičku na volné noze. Začali se bavit. Měli podobný pohled na svět – nechtěli luxus, jen prostor, kde by mohli žít podle sebe. Když jí Igor vyprávěl o svém snu, usmála se.

„Líbí se mi to. Můžeme začít s tím, co máme.“

A tak začali. Pronajali si malý byt. Nábytek byl z druhé ruky, kuchyň malá, ale měli stůl, kde mohli večeřet, a dvě pracovní místa, kde mohli tvořit. Nešlo o pohádku. Byl to skutečný život – s účty, starostmi, ale i s respektem a blízkostí.

Igor už nebyl „ten hodný kluk, který se nedokázal oženit“. Byl mužem, který se rozhodl, že nebude čekat na ideální podmínky.

A právě to bylo možná klíčem ke štěstí.