Když si Taras balil kufr na dovolenou k moři, netušil, co se zatím odehraje za jeho zády. Jeho žena Oksana byla v sedmém měsíci těhotenství. Ve městě panovalo dusno, a tak ji — podle jeho slov — poslal na „čerstvý vzduch“ k jeho matce na venkov. Ve skutečnosti ji tam nečekal odpočinek, ale těžká práce na zahradě, o které si nikdo z příbuzných nemyslel, že by byla pro těhotnou ženu nevhodná.

Oksana odjížděla nerada, ale nehádala se. Taras byl z těch mužů, kteří rozhodují za oba. „Moje máma se o tebe postará jako o vlastní,“ uklidňoval ji. Ale jakmile autobus opustil město a ztratil se v zeleném horizontu, signál na mobilu slábl — stejně jako její iluze.

Zpočátku to vypadalo snesitelně. Tchyně ji přivítala chladně, ale ne nepřátelsky. Ukázala jí lavor s prádlem a motyku opřenou o plot. Oksana se nevzpírala. Snažila se být pokorná, chápala, že je to jen dočasné. Ale každý den byl těžší. Pletí plevele, sběr malin, tahání vody ze studny. A každý večer výčitky: „Držíš lžíci špatně,“ „Břicho máš moc nízko,“ „Vy městské holky jste všechny slabé.“

Zlom nastal v jeden dusný červencový den. Země byla rozpraskaná od vedra, vzduch stál a mouchy jí sedaly na obličej, aniž by se dala zahnat. Oksana, zpocená a vyčerpaná, se narovnala, aby si protáhla záda. V tom ucítila prudkou bolest v podbřišku. Okamžitě poznala, že něco není v pořádku.

Tchyně zrovna zadělávala těsto, když zaslechla křik. Vyšla ven a zůstala stát jako přimrazená. Oksana seděla na zemi a držela se za břicho. Bledá tvář, oči rozšířené strachem. Přiběhli sousedé. Jedna z nich — bývalá zdravotní sestra — okamžitě zavolala záchranku.

Ale nebyl čas čekat. Sanitka by dorazila pozdě. Naložili těhotnou Oksanu do auta jedné sousedky a ujížděli k nemocnici. Každá zatáčka, každá díra byla risk. Lékaři jim vyjeli naproti. Výrazy jejich tváří byly vážné. Začal předčasný porod.

Tarasovi volali z nemocnice právě, když se vracel z pláže. Spálený od slunce, rozladěný kvůli předražené kukuřici. Nejdřív si myslel, že jde o vtip. Ale hlas sestry byl nekompromisní: „Jste otcem. Syn. O dva měsíce dřív. Vaše žena je na jednotce intenzivní péče.“

Na cestu domů si nevzpomínal. Jen strach, tlak na hrudi a hučení v uších. Na nádraží ho nikdo nečekal. Jel taxíkem a díval se z okna. Poprvé v životě si připadal naprosto bezmocný.

V nemocnici stál sám. Žádné balonky. Žádné květiny. Jen ticho a pocit viny. Tehdy pochopil, jak málo toho ve skutečnosti věděl o životě. A jak snadné je zničit něco, co se budovalo roky. Uvědomil si, že opravdová síla není v tom „poslat ženu na vzduch“. Je v tom být u ní, když se bojí, když trpí. Ne když se to hodí. Ale když je to potřeba.

Oksanu propustili po dvou týdnech. Dítě zůstalo v inkubátoru na novorozenecké jednotce. Taras seděl u její postele, držel ji za ruku a omlouval se. Znovu a znovu. Bez pýchy, bez masek. Učil se být otcem. Učil se být manželem.

Sousedé, kteří se kdysi smáli „městské holce v záhoně“, teď mluvili o události s respektem. Viděli, jak se Oksana nevzdala. A jak se její muž — byť pozdě — postavil vedle ní, když na tom skutečně záleželo.