Na jaře roku 1989 došlo v malé vesnici poblíž hranice Lotyšska a Ruska k události, která se zpočátku zdála být jen místní záhadou. Rychle se však proměnila v jeden z nejvíce znepokojivých nevysvětlených případů pozdní sovětské éry. Ráno 12. května 1989 odjela třída 7. A spolu s třídní učitelkou a řidičem autobusu na školní výlet do nedaleké přírodní rezervace.

Nikdy se nevrátili.

Nejprve si učitelé a rodiče mysleli, že se jen zdrželi. Když se ale do večera nikdo neozval a telefon zůstal tichý, začaly rozsáhlé pátrací akce. Policie, vojáci i dobrovolníci prohledávali oblast. Po třech dnech našli autobus – opuštěný, s klíčky stále v zapalování – na lesní cestě asi 30 km mimo plánovanou trasu.

Uvnitř nebyl nikdo. Žádné známky zápasu, krve nebo paniky. Žádné stopy. Jako by celá skupina zmizela do prázdna.

Vyšetřování bylo okamžitě utajeno sovětskými úřady.

35 let ticha
Po rozpadu Sovětského svazu a během chaosu devadesátých let se případ vytratil z paměti veřejnosti. Rodiče nedostali žádné odpovědi. Média mlčela. Objevily se jen občasné zmínky v místních novinách.

Až v roce 2024 se stalo něco nečekaného. Na anonymním internetovém fóru se objevil příspěvek údajného bývalého důstojníka sovětské rozvědky. Napsal:
„Nezmizeli. Byli přemístěni. Místo stále existuje.“
Připojil GPS souřadnice.

Zpočátku si lidé mysleli, že jde o podvrh. Skupina novinářů se ale rozhodla oblast prozkoumat. To, co našli, bylo neuvěřitelné.

Zapomenutý bunkr
Uprostřed hustého lesa našli zarostlý betonový vstup do podzemního komplexu. Uvnitř: zrezivělé dveře, tmavé chodby, stará kabeláž. A hluboko v podzemí – dokonalou repliku školní třídy z konce 80. let.

Tabule, lavice, učebnice, poznámky, školní nástěnka s datem květen 1989.
Ale žádní lidé. Žádné ostatky.
Jen ticho a tíživá atmosféra.

V místnosti byly zaznamenány stopy po elektrických zařízeních, dráty v chodbách, staré záznamy o zdravotním stavu žáků. Objevily se teorie o tajných psychologických experimentech, manipulaci s časem nebo realitou.

A pak – kontakt
V březnu 2025 obdržel jeden z nezávislých vyšetřovatelů ručně psaný dopis. Podpis: „Ivan Z., 7. A“.
Vzkaz zněl: „Nepohřešujeme se. Byli jsme přesunuti. Jsme stále tady, ale ne způsobem, jaký si myslíte.“

Písmo bylo ověřeno jako autentické – shodovalo se s písemnými záznamy nalezenými ve třídě.

Krátce poté byla anonymně zveřejněna video nahrávka. Skupina mladých lidí v sovětských školních uniformách mluvila do kamery. Nevypadali o den starší než v roce 1989.

Jeden z nich řekl:
„Nepokoušejte se nás najít. Neopakujte chybu dospělých.“

Co se opravdu stalo?
Někteří tvrdí, že šlo o tajný sovětský experiment – testování izolace, vnímání času nebo dimenzionálních přesunů. Jiní mluví o paranormálních jevech. Skeptici vše označují za mystifikaci.

Ale důkazy jsou skutečné:

Fyzický bunkr.

Odpovídající písmo.

Třída zachovaná jako v muzeu.

Videozáznam.

A otázka, která visí ve vzduchu:
Kde jsou teď? A proč se nevracejí?

Proč se tento příběh stal virálním?
Protože má vše, co fascinuje:

Záhadné zmizení.

Děti beze stopy.

Tajemství sovětské éry.

Náznaky státního utajení.

Nevyřešená pravda.

Lidé po celém světě sdílejí příběh, kladou otázky a hledají odpovědi. Ale někdy je nejděsivější právě to, co zůstává nevyslovené.