V sedmasedmdesáti už nečekáte na „správný čas“. Už neodkládáte sny na později. Protože víte, že žádné „později“ už nemusí přijít. A právě proto jsem jednoho dne prodal úplně všechno, co jsem měl.

Staré auto, pohodlné křeslo, kde jsem každý večer sedával. Sbírku desek, které jsem sbíral celý život. Dokonce i hodinky z penze – ty s věnováním na zadní straně. To všechno jsem vyměnil za jednu jedinou letenku. Jednosměrnou.
Za šanci vidět ji.

Jmenovala se Marina. Seznámili jsme se v roce 1968, na taneční zábavě u řeky. Byli jsme mladí, zamilovaní, věřili jsme, že máme celý život před sebou. Jenže pak přišla armáda, vzdálenosti, ztracený dopis — a náš příběh skončil dřív, než měl začít.

Uplynulo téměř 50 let. Ale já jsem na ni nikdy nezapomněl.

Věděl jsem, že se vdala. Že má syna. Ale jednoho večera, když jsem si prohlížel vybledlou starou fotku, na které jsme spolu, jsem cítil, že musím něco udělat. Protože pokud to neudělám teď, už nikdy nebudu mít šanci.

Napsal jsem dopis. Odpověděl její syn.

„Pamatuje si vás. Nikdy na vás nezapomněla. Čeká. Tady je adresa.“

Třásly se mi ruce. Srdce mi bušilo jako v mládí. Koupil jsem letenku. Oblékl jsem si svůj nejlepší oblek — ten, který jsem měl připravený na svůj vlastní pohřeb. Ale ten den jsem v něm nešel umírat. Ten den jsem šel žít.

V kapse jsem měl jednu jedinou fotku. My dva. Smějeme se u řeky. Držím ji za ruku. Fotka je vybledlá, poškrábaná, ale její úsměv jsem znal zpaměti. Nevěděl jsem, jak dnes vypadá. Ale to mi bylo jedno. Já pořád miloval tu stejnou ženu.

Letadlo vzlétlo. Díval jsem se z okna na oblaka. Cítil jsem klid, ale zároveň napětí. V hlavě se mi míhaly vzpomínky. A pak, uprostřed letu, mi zavibroval telefon.

Nechtěl jsem se hned podívat. Něco ve mně říkalo: počkej. Ale ruka se sama pohnula.

Zpráva od jejího syna.

„Je mi to moc líto… Maminka dnes ráno zemřela. V klidu. Čekala vás.“

V tu chvíli se všechno rozpadlo.
Seděl jsem mezi nebesy a zemí. A všechno najednou ztratilo smysl.

Neplakal jsem. Jen jsem sevřel tu starou fotku, jako by to bylo jediné, co mi zbylo. A možná opravdu bylo.

Když jsme přistáli, zůstal jsem sedět nejdéle. V ruce jsem pořád držel kytici, kterou jsem jí chtěl předat. Teď už ale neměla komu patřit.

Přesto jsem na tu adresu šel.

Otevřela mi starší paní. Sousedka. Zadívala se na mě.
— Vy jste ten z dopisu?

Přikývl jsem.

— Poslední ráno seděla u okna. Držela váš dopis. Říkala: „Už je na cestě.“ A pak… odešla.

Položil jsem květiny ke dveřím. Odešel jsem bez slova.

Od té doby uplynuly tři měsíce. Zůstal jsem ve městě. Bydlím v malém pokoji nedaleko řeky. Každý večer tam chodím. Sedím na lavičce. Dívám se na vodu. Zavírám oči. A slyším její hlas:

„Přišel jsi. I když trochu pozdě.“

A já se usměju.

Protože možná jsem nestihl rozloučení.
Ale ona věděla, že jsem ji miloval.
A já vím, že ona mě nikdy nepřestala čekat.