Každé ráno na lince číslo 23 začínalo stejně. Ti samí pasažéři, stejné zastávky, rutina. Ale v posledních dnech si řidič autobusu jménem Martin začal všímat něčeho velmi zvláštního: každý den na jedné z okrajových zastávek nastupovala malá holčička — sama a se slzami v očích.
Bylo jí asi šest let. Sedla si vždy do stejného místa úplně vzadu, objímala svůj batůžek a mlčky koukala z okna. Bez doprovodu, bez úsměvu, bez jediného slova.
Den za dnem, a nikdo si jí nevšímal… kromě něj
Zpočátku si Martin myslel, že se jedná o běžné dětské trápení. Možná se jí nechtělo do školy, možná ztratila blízkého. Ale když se tenhle smutný rituál opakoval den co den, začal cítit, že něco není v pořádku.
Nejpodivnější však bylo, že vystupovala na konečné, kde ji nikdo nečekal. A pak zmizela.
Šestý den: něco se změnilo
V ten den si Martin všiml něčeho zvláštního. Holčička se před tím, než si sedla, na pár vteřin naklonila pod sedadlo, jako by tam něco kontrolovala. Pak si sedla, ztichla a slzy se jí opět objevily v očích.
To už nebyla náhoda.
Po skončení směny, když byl autobus prázdný, se Martin vydal k jejímu místu. Sehnul se… a to, co uviděl, mu vyrazilo dech.
Pod sedadlem byla skrytá plechová krabička. A v ní…
Starý plechový box, zalepený izolepou. Na víčku dětská nálepka s jednorožcem. Martin ji otevřel.
Uvnitř:
Vybledlá fotografie — muž, žena a malá holčička.
Dětský ručně psaný vzkaz:
„Tati, schovala jsem to, jak řekla mamka. Nezlob se. Mám tě ráda.“
A malý kovový klíč, s písmenem „G“ vyrytým na hlavě.
Martin šel na policii. Nikdo mu nevěřil
Vysvětlil situaci, ukázal krabičku, mluvil o holčičce.
Policisté však byli skeptičtí.
„Možná si jen hraje. Děti jsou zvláštní.“
Martin trval na svém.
„Tohle není hra. Ta holka je v nebezpečí.“
Zapsali si informace. Ale žádná akce nepřišla.
Další den… holčička nepřišla
První den po týdnu, kdy na zastávce nebyla. Martin ucítil mrazení v zádech. Něco se stalo. Rozjel se na konečnou zastávku a začal se vyptávat lidí v okolí.
Jedna starší paní si vzpomněla:
„Tam za lesem je opuštěný dům. Říkali, že tam kdysi žila rodina. Otec zemřel, matka… tu prý odvezli. A děvče? Nikdo neví.“
Opuštěný dům a uvnitř… děsivý důkaz
Martin se tam vydal.
Dveře pootevřené. Ticho. Prach. Ale v jedné místnosti — matrace, plastová lahev, zbytky sušenek. A desítky dětských kreseb.
Všechny zobrazovaly autobus. Holčičku vzadu. A řidiče v modré košili.
Na jedné z nich byl nápis:
„On mě vidí.“
Policie se vrací. A konečně odhalí pravdu
Krabička s klíčem vedla do sklepa domu. Tam byl starý trezor. Klíč pasoval.
Uvnitř:
Dokumenty o vlastnictví domu
Dopis od zesnulého otce:
„Pokud tohle čtete, moje dcera je sama. Prosím, ochraňte ji. Její matka není v pořádku. Nechci, aby skončila zapomenutá.“
Holčička — jmenovala se Laura — prchla z dětského domova, kde ji umístili po hospitalizaci matky. Každý den se vracela do opuštěného domu. A autobus byl její jediná jistota, její vzpomínka na otce.
Dnes je Laura v bezpečí. A Martin? Její hrdina
Byla umístěna do nové, milující rodiny. A s Martinem se pravidelně vídají. Jednou mu přinesla kresbu — ona v autobusu, on za volantem. Pod tím jednoduchý nápis: