Obloha byla šedivá, vítr fičel mezi stromy a drobný déšť bubnoval na kapoty aut, která stála v dlouhé řadě před hřbitovem. Všichni mlčeli. Nikdo se nesmál. Dům smutku se naplnil rychle — lidé přicházeli s květinami a těžkými výrazy ve tvářích. Zemřel Arnošt. Dvacetiletý chlapec, plný života. Podle oficiální zprávy: tragická autonehoda. Podle babičky Ludmily: něco nehraje.
Byl to jediný vnuk. Její pýcha, radost, smysl života. Nikdy nebyl nemocný. Silný, šikovný, pracovité dítě. A teď… mrtvý?
Od první chvíle měla Ludmila zvláštní pocit. Telefonát od dcery byl krátký, chladný, bez emocí. Mluvila stroze, vyhýbala se odpovědím. Když se Ludmila zeptala, jak k nehodě došlo, odpověděla jen: „Nesmíme to rozebírat. Tak to prostě je.“
V den pohřbu panovalo ticho nabité napětím. Kněz mluvil mechanicky, pohledy příbuzných klouzaly po stěnách. Rakev byla od začátku zavřená. „Je to kvůli zraněním,“ tvrdila Arnoštova matka. Ale Ludmilu to neuspokojilo. Něco uvnitř ní jí říkalo: musíš ho vidět. Musíš se rozloučit.
Když kněz oznámil, že rakev bude spuštěna do hrobu, Ludmila vykřikla:
„Zastavte! Chci vidět svého vnuka. Naposledy!“
Rozhostilo se hrobové ticho. Někteří přítomní protestovali, ale ona stála pevně. Otevřeli rakev.
A tehdy… nastalo peklo.
Babička zalapala po dechu. Její oči se rozšířily. Rty se jí roztřásly. A pak to vyřkla nahlas:
„To není Arnošt! To není můj vnuk!“
Nejdřív si lidé mysleli, že zešílela žalem. Ale pak se začali dívat pozorněji. Obličej v rakvi byl jiný. Hrubší rysy. Kratší nos. Šrám pod okem, který Arnošt nikdy neměl. Chyběla malá mateřská znaménka na krku. A ruce… byly to silné, široké dlaně — ne štíhlé prsty mladíka, který celý život hrál na kytaru.
„To je někdo cizí!“ křičela Ludmila. „Kde je můj vnuk? Co jste mi to udělali?!“
Pohřeb se změnil v chaos. Někdo zavolal policii. Rakev byla odvezena k forenzní analýze. A brzy se potvrdilo to, co nikdo nechtěl slyšet: tělo nepatřilo Arnoštovi.
Úřady byly v šoku. Doklady, které doprovázely tělo, měly nesrovnalosti. Rodné číslo nesouhlasilo. Výška neseděla. DNA test ukázal stoprocentní neshodu. Arnošt tam nebyl. Ale kde byl? A kdo byl ten neznámý mrtvý muž?
Za dva dny přišla záhadná obálka. Žádná adresa. Žádná známka. Jen jediný list papíru, ručně psaný:
„Je naživu. Neptejte se. Pokud budete pátrat, přijdete o něj nadobro.“
Ludmilina dcera se tehdy zhroutila. A pod tíhou výčitek se přiznala.
Dva dny před smrtí Arnošta se u ní doma objevili dva muži v tmavých oblecích. Nemluvili mnoho. Ukázali jí jakési dokumenty, které si nestačila ani přečíst. Řekli jen: „Váš syn musí zmizet. Oficiálně bude prohlášen za mrtvého. Pokud chcete, aby zůstal naživu, neodporujte.“
A pak odešli. A Arnošt? Už ho nikdy neviděla.
Od té chvíle Ludmila každý večer zapaluje svíčku u okna. Věří. Cítí, že je její vnuk někde tam venku. Možná ukrytý. Možná unesený. Možná zapletený do něčeho mnohem většího, než si kdo umí představit.
Ale ví to jistě — on žije.
A jednoho dne… se vrátí.
A tehdy pravda vyjde najevo. A svět už nikdy nebude stejný