Ráno se probudil jako každý den. Pomalu, s klidným dechem a stejným pohledem na strop, který už dávno zná zpaměti.
Žije v malém pokoji nad starým železářstvím, které zavřelo před lety. Majitel ho tam nechává bydlet levně – výměnou za opravené potrubí během loňské zimy. V pokoji má postel, varnou konvici, dřevěnou bednu místo stolu a jedno okno, kterým sleduje svět.

Autobusy, které projíždějí ulicí, se mu staly hodinkami. Podle nich pozná čas, den, rytmus života, který už mu dávno nepatří.

Dívka v pekárně ho nepoznala
Oblekl si kabát a šel dolů na roh do pekárny. Chodí tam často, obvykle pro včerejší pečivo, které je levnější. Dívka za pultem byla mladá, zdvořilá, ale evidentně si ho nepamatovala.

„Dnes mám narozeniny,“ řekl tiše.

„Oh, všechno nejlepší,“ odpověděla s úsměvem, který zněl stejně jako „Na zdraví“ cizinci, který kýchne ve vlaku.

Vybral si malý vanilkový dort s jahodami.
Chvíli váhal a pak požádal:

„Můžete na něj napsat: Všechno nejlepší k 97. narozeninám, pane L.?“

Napsala. Bez otázek.

Jedna svíčka, jeden obrázek, jedno přání
Doma si dort položil na bedýnku. Ze zásuvky vytáhl zbytek svíčky – jedinou, kterou měl.
Zapálil ji. Posadil se.

Nesnil o oslavě. Ale možná doufal, že se stane něco nečekaného.
Telefonát. Klepání na dveře. Zpráva. Něco.

Ale nic se nestalo.

Syn, který už léta neodpovídá
Jmenuje se Eliot. Naposledy spolu mluvili před lety.
Při jedné z těch běžných konverzací pronesl o synově ženě něco, co neměl. Slova, která utekla moc rychle. Eliot zavěsil. Od té doby se neozval. Žádné narozeninové přání. Žádná adresa. Žádný kontakt.

A přesto dnes znovu otevřel svůj starý složovací telefon.
Vyfotil dort a napsal krátkou zprávu:

„Všechno nejlepší k narozeninám mně.“

Zmáčkl „odeslat“.
Žádné potvrzení. Žádná reakce. Jen ticho. Stejně jako každý rok.

Sladký dort, tichá pravda
Ukrojil si kousek. Dort byl dobrý. Sladký a lehký.

Zbytek položil na parapet. Možná si ho večer vezme domovník, nebo děti, co občas hrají dole.

Pak se posadil k oknu a sledoval další autobus. A pak další.
A přemýšlel.

Ne nad tím, proč se nikdo neozval.
Ale nad tím, jak snadno může člověk zůstat sám.
Jak lehce se jeden komentář změní v mlčení.
Jak láska přetrvá, i když už nemá komu se ukázat.

Možná si Eliot tu zprávu přečetl. Možná ji smazal. A možná…
A možná taky ne.
Ale to už nebylo důležité. Protože tento starý muž dnes večer dokázal něco, co mnoho lidí nedokáže za celý život.

Přiznal si, že i v samotě chce zůstat člověkem, který miluje.
A že láska někdy nemá adresáta – ale má hodnotu.