Oheň vypukl náhle — prudký výbuch, který během několika minut pohltil druhé patro starého skladu na kraji města. Mělo jít o opuštěnou budovu. Jen prach, staré krabice, zpřeházené kabely, ticho.

Ale někdo tam přece jen zůstal.

On byl první, kdo vstoupil dovnitř.
Duffield. Hasič. Přilba číslo 31.
Tichý, s knírkem, málomluvný. Ale vždy ten, kdo se vrhá do plamenů jako první. Vždy.

Minuta. Dvě. Tři.
Velitel už natahoval ruku k rozkazu na stažení jednotky — teplota stoupala, konstrukce praskala, hrozil kolaps.

A najednou…
Postava vynořující se z kouře.

Byl to on. Zakouřený, udýchaný, s něčím malým v náručí.

Malý chvějící se chomáček chlupů.

Na několika místech popálený, pokrytý sazemi, vystrašený.
Ale živý.

Zabalil ji do starého ručníku. Přitiskl k sobě.
Nikdo jiný se jí ani nedotkl.

— Už dnes viděla dost cizích lidí, řekl tiše.

Všichni čekali, že ji odveze na veterinu. Nebo do útulku.
Bylo by to logické. Správné.

Ale té noci usnula v jeho přilbě.
Jako by právě tam našla své místo.

A ráno…
Vyskočila mu na rameno.
Jako by tam patřila odjakživa.

Od té chvíle se od něj nehnula.
Jí z jeho krabičky. Spí v jeho skříňce.
Sedává u vrat, když vyjíždějí vozy.

A pokaždé, když zazní siréna, skočí mu na rameno.
Jako by ho chtěla chránit. Jako by si přála, aby se vrátil.

Stala se srdcem stanice. Tichým symbolem naděje.
Živou připomínkou, že i v pekle může přežít něco nevinného.

Ale je tu něco, co se nahlas neříká:
Přede jen tehdy, když ji drží on.

A na jedné z tlapek má tmavou skvrnu.
Nejde smýt. Ani mýdlem, ani časem.
Jako by si popel vybral, že tam zůstane navždy.

Duffield tomu říká „její připomínka“.

Občas ho ostatní přistihnou, jak na ni tiše hledí.
Dlouho. Beze slov.
Jako by v ní viděl část sebe.
Tu část, kterou ztratil v ohni a kterou mu ona vrátila.

A tak, když město ztichne a siréna se znovu rozezní nocí, vyrážejí společně. Muž a kočka. Rameno na rameni.

Nejen kvůli záchraně.
Ale kvůli vzpomínce.
Kvůli naději.

Protože vždycky musí být někdo, kdo na vás čeká.
Někdo, kdo věří, že se vrátíte.

A možná právě proto dál vstupuje do plamenů.
Protože ví, že ona na něj bude čekat. Vždycky.