Některé dny začínají úplně obyčejně — šálek kávy, ranní rutina, smích dítěte ozývající se z pokoje.
A pak, během jediné minuty, se všechno obrátí naruby.
Ten den změnil všechno.

Můj osmiletý syn Marek mě požádal, jestli si může vylézt na půdu. Chtěl najít svou starou krabici s hračkami.
Neviděl jsem v tom žádný problém. Jen prach, pár pavučin a staré věci. Co by tam mohlo být?

Po deseti minutách jsem zaslechl jeho hlas.
Ale nebyl to normální hlas. Nebyl to křik nadšení.
Byl tichý. Roztřesený. Téměř šepot.

Vyrazil jsem nahoru.

To, co jsem uviděl, si budu pamatovat do konce života.

Marek seděl na zemi, skrčený, s koleny přitisknutými k hrudi. Obličej měl bílý jako stěna. Oči dokořán, upřené do jednoho rohu půdy.
Tichým hlasem stále opakoval:
„Tati… tam se něco hýbe…“

Okamžitě jsem ho vzal do náruče. A pak jsem se podíval do rohu.

Zpočátku jsem neviděl nic. Jen tmu. Ale ta tma byla… jiná.
Příliš tmavá. Pohlcovala světlo.

A pak se to začalo hýbat.

Nebyl to pták. Ani kočka. Ani krysa.
Bylo to něco. Tmavá masa.
Tekla, jako inkoust rozlitý ve vodě.
A potom… se to vzpřímilo. Ne že by to vstalo. Ono se vynořilo. Zvedlo se bez tvaru, ale mělo přítomnost.

Stál jsem jako přikovaný. Můj mozek se zoufale snažil najít logiku: nějaký stín? Zvíře? Iluze?
Ale hluboko uvnitř jsem věděl:
tohle nebylo normální.

Seběhl jsem dolů s Markem v náručí, zaklapl poklop a zamkl ho.

Ale i tak… jsem měl pocit, že to tam stále je.
A že nás sleduje.

Od toho dne jsme půdu už nikdy neotevřeli.

Po dvou dnech jsem zavolal deratizátora. Myslel jsem si, že tam může být hnízdo vos nebo hlodavci.
Přijel muž, profesionál, klidný a připravený. Vylezl nahoru s baterkou.

Za dvacet minut slezl… a byl bledý jako křída.

Řekl mi:
— „Nejsou tam žádní škůdci. Ani stopy po hmyzu. Ale… něco tam není v pořádku.“
Zeptal jsem se, co tím myslí.
Odpověděl:
— „Na podlaze jsou divné stopy. Jako by se tam něco plazilo. A na stěně… je otisk ruky. Dětské ruky. Ale… nepřirozeně dlouhé.“

Odmítl se tam vrátit.

Markovi jsem nic neřekl. Ale v noci jsem začal slyšet kroky.
Ne vrzání dřeva.
Kroky. Pomalu. Těžce.
Někdy… škrábání.

A pak jednoho rána ležel na kuchyňském stole dětský obrázek.

Nebyl náš.

Byla na něm půda. Temný roh. A vysoká postava. Bez obličeje.
A pod ní nápis dětským písmem:
„Dnes v noci přijde dolů.“

Spálil jsem ho.
Ale druhý den tam byl další.

Obrátil jsem se na psychologa. Kněze. I na lidi zabývající se paranormálnem.
Někteří se mi vysmáli. Jiní odešli beze slova.
Jeden starý farář se na mě podíval a řekl:
— „Neotevřel jste jen půdu. Otevřel jste hranici.“

Teď už to chápu.

Ta věc nahoře nás nechce zabít.
Chce si hrát.
Pozorovat.
Čekat.

A dnes v noci… jsem znovu slyšel kroky.

Ale tentokrát… nepřicházely z půdy.
Byly na schodech.
Scházelo to dolů.

Jestli tohle čtete, zapamatujte si jediné:
nikdy nedovolte svým dětem prozkoumávat ta nejtemnější místa v domě.
Protože někdy se ve tmě neschovává jen prach nebo pavouci.
Někdy tam čeká něco, co chce právě vás.