V městském parku, kde každý víkend proudí rodiny s dětmi, stál obyčejný kolotoč. Barevné kabinky, melodie z reproduktoru, cukrová vata, smích. Ať už jste přišli kdykoli, kabinky se točily, stoupaly, klesaly.
Nikdo si ani nepřipouštěl, že by s atrakcí mohlo být něco v nepořádku.
Ale v jedno sobotní odpoledne se to změnilo. Návštěvníci toho byli svědky. A někteří na to nikdy nezapomenou.

Začalo to jako jakýkoli jiný den
Bylo teplo, jasno, bezvětří. Fronta u kolotoče. Mezi dětmi čekajícími na jízdu byla i jedenáctiletá Lída, v červené bundě, se dvěma copánky. Ukázala prstem na nejvyšší kabinu a řekla mamince: „Tam chci, co nejvýš!“

Obsluha zkontrolovala pásy, zapnula systém a kabiny se roztočily. Hudba hrála, kola stoupala k obloze. Všechno vypadalo naprosto normálně.

Až do okamžiku, kdy se kabina s Lídou prudce zavlnila.

Křik, který všechno změnil
Lída zakřičela. Vysoko, ostře.
Zvuk, který přerušil smích i hudbu.
Lidé se otočili. Někteří ztuhli. Jiní běželi k zábradlí.

Její kabina se nebezpečně naklonila. Jedno z uchycení povolilo, nebo to tak aspoň vypadalo. Kabina začala viset pod neobvyklým úhlem. A kolotoč nezastavoval.

Obsluha stiskla nouzové tlačítko. Nic.
Systém nereagoval. Všechno jako by ztuhlo, kromě hrůzy v očích těch, kdo byli svědky toho, co se děje.

Lída byla v kabině sama. Držela se zábradlí a její tvář bledla. Svědci tvrdí, že přestala křičet. Jen šeptala něco, jako by mluvila s někým neviditelným.

A právě v tu chvíli se stalo něco, co nedokáže vysvětlit žádný odborník.

Kabina se zastavila — ve vzduchu
Ve chvíli, kdy už všichni čekali tragédii, se kabina najednou přestala pohybovat.
Nezakývala se. Nespadla.
Zůstala viset. Ve vzduchu. Bez podpory. Bez logiky.

Trvalo to možná šest nebo sedm vteřin. Ale bylo to dost.
Technik doběhl k hlavnímu vypínači a ručně vypnul celý systém.
Záchranáři přiběhli s plošinou.
A Lídu z kabiny bezpečně dostali ven.

Byla v šoku. Ale bez jediného zranění.
Když ji maminka objala, Lída jí pošeptala do ucha:

„Držel mě. Někdo tam byl. Cítila jsem ruce na ramenou. Říkal, že mě nenechá spadnout.“

Vyšetřování? Všechno v pořádku…
O dva dny později proběhla technická kontrola.
Výsledek: všechny úchyty v pořádku.
Řídicí jednotka — bez chyby.
Ale v systému byl zaznamenán příkaz k nouzovému zastavení. Odeslaný z „pracoviště č. 2“.

Ten problém? Žádné takové pracoviště neexistuje.
Nebyl tam žádný druhý operátor. Nebylo možné, aby ten signál někdo skutečně zadal.

Záznam je tam dodnes.

A co se děje teď?
Kolotoč byl odstaven.
Ale večer se lidé zastavují. Nosí květiny, hračky, zapalují svíčky.
Na kabině číslo 7, kde seděla Lída, někdo napsal fixem:

„Nespadla jsi. Protože někdo — kdoví odkud — to nedovolil.“

Lída se dnes usmívá. Když se jí zeptali, jestli se ještě někdy sveze na kolotoči, odpověděla:

„Možná. Protože vím, že někdy… i když všechno selže, něco neviditelného tě podrží.“