Uprostřed hlubokého lesa, kde i za bílého dne panuje ticho tak hutné, že z něj mrazí, se odehrál neuvěřitelný a zároveň děsivý příběh. Není to pohádka, ani přehnaná historka myslivců. Je to skutečná událost – plná strachu, odvahy a nepředstavitelné oddanosti. Příběh, který ukazuje, že zvířata jsou schopna obětí, jakých není schopen ani každý člověk.

Na samotě v podhůří severního Uralu stála malá myslivecká chata, kterou hlídala skupina psů. Mezi nimi byla i mladá fena jménem Lajma, která nedávno porodila štěňata. Její mláďata, sotva pár týdnů stará, ležela v provizorní boudě ze starých prken a sena. Dny plynuly klidně, dokud se jedna noc nezměnila v noční můru.

Krátce po půlnoci prolomilo lesní ticho zuřivé štěkání. Nejstarší z psů, zkušená ovčanda Greta, první vycítila, že se něco blíží. Instinkt ji nezklamal — z lesa se vynořil medvěd. Velký, vyhublý a nebezpečně hladový.

Medvěd začal očichávat okolí, lákán vůní mléka a mladého masa. Jeho pozornost se upnula na boudičku se štěňaty. Lajma vyděšeně kňučela, její tělo se chvělo, ale nebyla schopná jednat. Greta ale zavrčela a dala signál. A tehdy se smečka spojila v jedinou obrannou sílu.

Ti psi nebyli žádní bojoví šampioni. Byli to obyčejní hlídači. Ale v té chvíli byli hrdiny. Obklopili medvěda, vytvořili kolem něj půlkruh a začali ho zmatkovat – štěkali, naskakovali zezadu, napadali ho a ustupovali, čímž ho neustále nutili měnit směr.

Medvěd byl překvapený a ztrácel kontrolu. Greta se mu vrhla po zadních nohách, jiní psi ho odváděli bokem. V tom vznikl vzácný okamžik – a Lajma ho využila.

Rozběhla se k boudě, vzala první štěně do tlamy a běžela s ním do sklepa pod chatou. Pak se vrátila. Znovu a znovu. Pětkrát. Šestkrát. Rychle, tiše, neúnavně. Zachraňovala své děti, zatímco její smečka nasazovala život.

Když přenesla poslední štěně, medvěd konečně prorazil obranu psů a dorazil k boudě. Ale byla prázdná.

Rozzuřený a vyčerpaný medvěd zařval, švihnul tlapou po prázdné boudě a… ustoupil. Nezvládl to. Smečka, zraněná, ale živá, zůstala stát. Neutekli. Hlídali les, dokud nevzešlo slunce.

Když ráno dorazil myslivec, zůstal stát v němém šoku. Stopy drápů, krev, chlupy, roztrhaná zem. Ale uvnitř sklepa — všechna štěňata živá. Lajma u nich ležela, vyčerpaná, ale klidná. A smečka, potlučená, ale pyšná, stála jako armáda, která zvítězila.

Dnes už nejsou těmi obyčejnými psy, kteří hlídají lesní chatu. Jsou živou legendou.

Dokázali, že odvaha, věrnost a oběť nejsou jen lidské vlastnosti.
Když se totiž ze tmy vynořila smrt, nebyly to zbraně, co ji zastavily.
Byl to mateřský instinkt, jednotná smečka