Když mi lékaři konečně řekli, že moje dcera může být propuštěna domů, měla jsem cítit úlevu. Vděčnost. Možná dokonce štěstí.

Ale místo toho jsem cítila jen prázdno.
Tiché, hluboké prázdno, které se rozlévalo uvnitř mě jako temnota.

Moje sedmiletá Lea se usmívala pod svou malou rouškou, v náručí svírala svého obnošeného plyšového králíčka a s radostí mávala každé sestře, která šla kolem.
Neměla tušení.
Nevěděla, že už nemáme kam jít.

Čtyři měsíce jsme žily v nemocnici.
Já spala na rozkládacím křesle vedle její postele, jedla zbytky z personální jídelny, odpovídala na pracovní e-maily, i když jsem už dávno přestala dostávat odpovědi.
Její otec odešel hned v prvním týdnu. Zanechal po sobě jen prázdný hrnek a nečtenou zprávu.

Nájem jsem platila, jak dlouho to šlo. Ale pak přišlo rozhodnutí: léky, nebo střecha nad hlavou? Jídlo, nebo kredit do telefonu?
Nakonec jsem přestala plánovat. Jediné, na čem záleželo, bylo přežití mojí dcery.

Ale teď přišel ten den. Den, kdy jsme měly „jít domů“.

Propuštění proběhlo rychle.
Pár podpisů, úsměvy bez naděje.
Jedna ze sester mi šeptla: „Jste silnější, než si myslíte.“

Lea vedle mě poskakovala a šťastně se ptala: „Mami, pojedeme domů, viď?“
Jen jsem přikývla. Nemohla jsem jí říct pravdu.

Byt byl dávno pryč.
Majitel poslal jasnou zprávu: „Zámek byl vyměněn. Klíče nechte u sousedů.“

Před východem mě Lea poprosila, jestli se můžeme zastavit v nemocničním obchůdku.
Chtěla si vybrat hračku.
Chtěla něco „na památku“.

Vybrala si levnou panenku.
Moje peněženka v sobě měla jen pár mincí. Pokladní se na mě ani nepodíval.
Nevadilo mi to. Měla radost. A to bylo víc než všechno ostatní.

Když jsme vyšly do haly, uviděla jsem je.

Dva policisté.
Jeden z nich držel papír. Druhý si mě všiml a vyrazil naším směrem.

— Jste paní Elena J…?

Přikývla jsem. Moje ruka tiskla Leinu tak silně, až zakňučela.

— Potřebujeme, abyste šla s námi, — řekl klidně.

Srdce mi vyskočilo až do krku.

— Prosím… moje dcera právě prodělala léčbu, my nemáme kam…

— Víme, — přerušil mě druhý muž. — Sociální pracovnice nahlásila vaši situaci. Jste oficiálně bez domova. Musíme to řešit.

A v tu chvíli jsem věděla, že jsme na dně.

Nepřivezli nás na stanici.
Odvezli nás do azylového domu pro matky s dětmi.
Nepopsaná budova. Bez jména. Jen tiché dveře a studený zvonek.

Uvnitř nás přivítala unavená žena v šedém svetru.
Vyplnila se mnou formuláře. Dala nám klíč.

Jeden pokoj.
Jedna postel.
Jedna skříň.
Umývadlo s plastovým kelímkem.

To byl náš nový „domov“.

Tu noc jsem brečela ve sprše.
Beze slz. Jen tichý, dusivý pláč, jaký zná jen ten, kdo přišel o všechno — a přesto musí dál.

Uběhly tři týdny.

Stále jsme tady.
Požádala jsem o dočasnou podporu. Rozesílám životopisy. Volám, prosím, ptám se.
Někdy se mi podaří něco prodat online.

Lea se mě už neptá, kdy se vrátíme domů.
Kreslí.
Domečky. Vždycky s růžovou střechou. Vždycky se dvěma okny. A s králíčkem na parapetu.
Někdy schovává jídlo „na později“.
Někdy ostatním dětem říká, že jsme „na návštěvě“.

Je silná. Možná silnější než já.

Ale já bojuji. Usmívám se. Vstávám každé ráno.
Protože jsem její máma.
A i když nemáme střechu nad hlavou, ona pořád má mě.

Ne, tohle nebyl návrat domů, jaký jsem si představovala.
Nebyl žádný klíč, který by pasoval do zámku.
Žádný stůl. Žádné teplé světlo v okně.

Ale pořád mám její ruce.
Pořád slyším její dech vedle sebe.
A možná právě to je domov: ne místo, ale člověk, který tě drží, když se všechno ostatní rozpadne.

Jednou jí to všechno řeknu.
Až bude starší.
Až budu schopná o tom mluvit bez toho, abych se třásla.

Zatím ale mlčím.
A budím se každý den s jediným cílem:
Udržet nás dvě nad vodou.

Protože někdy je domov to, co si vybuduješ z trosek.
A když máš pro koho — tak se to vybudovat dá.