Yagodnoje — zapadlá vesnička ztracená hluboko v karelských lesích — byla vždy synonymem klidu. Žádné zločiny, žádní cizí lidé, žádné změny. Každý den plynul stejně jako ten předchozí. Život zde běžel pomalu, nezměněně po celé generace. Ale jednoho únorového rána se všechno změnilo. A od té doby nic nebylo jako dřív.

Cizinec na kraji lesa
Všechno začalo nenápadně. V lednu se v opuštěné lovecké chatě na konci cesty, na okraji lesa, usadil neznámý muž. Padesátník, štíhlý, se stříbrnými vlasy na spáncích a tvrdým pohledem. Nemluvil, jen občas sestoupil do vesnice pro zásoby — konzervy, zápalky, obilí. O jeho jméně nikdo nic nevěděl. Místní mu začali říkat „měšťák“.

Osamělí muži občas do těchto končin zavítali. Ale tento nebyl jako ostatní.

Ticho, které nebylo přirozené
V polovině ledna si lovci a lesníci začali všímat podivných změn. Zmizeli ptáci. Lišky a zajíci se už neukazovali. A vlci, které bylo běžné v zimě slýchat v noci, zmlkli.

Staří lidé si začali šeptem vyměňovat domněnky. Možná to způsobilo počasí. Možná nemoc. Ale všichni cítili, že v lese je něco špatně.

Výstřel v 5:12
února, přesně v 5:12 ráno, zazněl výstřel. Slyšela ho stará paní Ševčenková, školák Arťom a traktorista Igor. Všichni tvrdili, že to přišlo od chaty cizince.

Igor se tam vydal. Dveře otevřené. Uvnitř — teplá kamna, nedopitý čaj na stole, otevřený časopis s vytrženou stránkou. Ale po cizinci ani stopy. Žádný batoh, žádná zbraň. Jen stopy ve sněhu — směřující přímo do lesa.

Stopy, které neměly existovat
Zpočátku šlo o obyčejné lidské stopy. Ale po asi 300 metrech se objevily druhé. Obrovské. Dvojnásobné oproti lidské noze. Nebyly to otisky kopýtek ani tlap. Spíš připomínaly otisky spálených prstů.

Igor je sledoval ještě asi 50 metrů. Pak spatřil břízu. A na ní znak.

Nebyl namalovaný. Nebyl vyřezaný. Byl jakoby prorostlý kůrou. Černý kruh se třemi nepravidelnými čarami ve středu. Když se ho dotkl, kůra se rozpadla jako popel.

Beze slova se otočil a odešel.

Poprvé po deseti letech se schází vesnická rada
Za dva dny zmizel další muž — lovec Pavel. Známý, zkušený, silný. Vydal se do lesa na zajíce. Už se nevrátil. Jeho pes se vrátil o dva dny později — bez uší, s šedými skvrnami v srsti.

Místní veterinář řekl jen: „Nic takového jsem v životě neviděl.“

Lidé se začali bát. Děti přestaly chodit do školy. Rodiny se zavřely doma. Někdo začal šeptat o staré legendě — „Volání houštiny“. O bytosti, která se prý každých 40 let vrací do karelských lesů, aby si je „přivlastnila“.

Nejstarší muž ve vesnici, bývalý lesník Semjon, potvrdil: v roce 1983 se dělo něco podobného. Tři lidé zmizeli. Les utichl. A pak — po třech měsících — ticho skončilo. Ale zmizelí se nikdy nenašli.

Kamera, kterou neměl nikdo vidět
Za několik dní přijeli tři muži v maskáčích. Bez označení, bez vysvětlení. Rozmístili po lese kamery. Nikomu nic neřekli.

Za pět dní jedna kamera zachytila obraz. Černobílý, rozmazaný. Ale zřetelný: postava vysoká přes dva a půl metru, s nepřirozeně dlouhýma rukama. Neměla obličej. V ruce držela něco jako medvědí lebku.

Technik, který záznam zkontroloval, skončil v nemocnici. Halucinace. Výpadky paměti. Nepoznával svou ženu.

Snímek se krátce objevil na internetu. Rychle byl smazán. Ale ti, kteří si ho stáhli, tvrdí:
bytost se nehýbala. Ale čas kolem ní ano.

Poslední noc před tichem
března, přesně o půlnoci, se z lesa ozvalo vytí. Ale ne zvířecí. Byl to hluboký, dunivý zvuk, jako by někdo křičel z hlubin vody. Třikrát. A pak znovu ticho.

Ráno našel chlapec v mýtině spálený vak. Uvnitř byly věci měšťáka, rozbitý fotoaparát a sešit.

Na každé stránce stejné slovo, znovu a znovu:
„Je to tady.“

A teď?
Les se vrátil do normálu. Zvířata se vrátila. Ptáci zpívají. Lovci se zase nebojí.

Ale na té bříze, kde byl dřív znak, je teď černá díra. A každý pátek, přesně v 5:12, se z hloubi lesa ozve kovové cvaknutí.

Jako kdyby se otevíraly dveře. Nebo zavíraly.