V tichém oddělení paliativní péče, kde naděje pomalu vyhasíná a smrt není vzdálená, se jednoho večera odehrál příběh, na který nikdo z přítomných nikdy nezapomene. Bylo horké červencové odpoledne. V pokoji číslo 17 se ozývaly jen slabé zvuky přístroje sledujícího poslední zbytky života starého muže.

Jmenoval se Semjon Pavlovič. Bylo mu 82 let. Lékaři byli upřímní – rakovina v pokročilém stádiu, rozsáhlé metastázy, nezvratný stav. Zůstávaly hodiny, možná den. Ale to, co ho trápilo nejvíce, nebyla smrt samotná. Byl to strach z loučení.

Každý den se díval z okna a šeptal:

— Ričí… kde jsi, chlapečku…

Ričí — jeho starý pes. Věrný, ošuntělý, s šedivou tlamou. Semjon ho našel před patnácti lety — vyhozené štěně v krabici na kraji cesty. Od té chvíle byli nerozluční. Přišel o manželku, ztratil syna, shořel mu dům. Přátelé zmizeli. Ale Ričí zůstal.

Když byl Semjon hospitalizován, pes zůstal u domu. Sousedé mu nosili jídlo, ale on většinu dne jen seděl u dveří a hleděl do prázdna. Čekal.

— Volá ho každý den… — šeptala zdravotní sestra Anna. — I v horečce… pořád říká jeho jméno.

Jednoho dne jí Semjon slabě stiskl ruku. Třásl se, ale vypravil ze sebe:

— Prosím… dovolte mi ho vidět. Jen jednou. Nemůžu odejít bez rozloučení.

Anna věděla, že je to proti pravidlům. Zvířata nesmí na pokoj. Ale v tom pohledu bylo něco, co ji zlomilo. Šla za primářem, připravená na výtku.

Ten se chvíli díval z okna, pak řekl tiše:

— Dobře. Ale rychle. Než bude pozdě.

Za dvě hodiny se před vchodem nemocnice objevil pes. Hubený, se svěšenýma ušima, ale s očima plnými oddanosti. Neštěkal. Jen čekal.

Anna ho dovedla do pokoje. Dveře se pootevřely a Ričí bez zaváhání skočil na postel. Položil se na hruď svého pána a položil hlavu na jeho rameno.

Semjon otevřel oči.

— Ty jsi přišel…

Začal plakat. Slzy mu stékaly po tvářích. Hladil psa po zádech, líbal ho na hlavu a šeptal:

— Odpusť mi… že tu nejsem… Děkuju ti… děkuju, chlapečku…

Ričí jen tiše zakňučel. Jako by říkal: „Jsem tady. A budu. Až do konce.“

Leželi tak dlouhé hodiny. Anna nechtěla rušit. Zavřela dveře a nechala je o samotě.

Když se o tři hodiny později vrátila, byl všude klid. Otevřela dveře… a vykřikla.

Semjon ležel nehybně. Měl zavřené oči, výraz klidu. Ruka mu spočívala na srsti psa.

Ale Ričí… také nedýchal.

Odešel. Ve stejný čas. Bez pohybu, bez hlasu. Jako by jeho srdce přestalo bít přesně v okamžiku, kdy se zastavilo to Semjonovo.

Pitva později potvrdila — srdeční selhání. Věk, stres, žalem zlomené srdce. Ale ti, kdo vešli do pokoje číslo 17 té noci, cítili něco jiného.

Nevnímali smrt.

Vnímali klid.

Lásku.

Spojení.

Odešli spolu.

Od toho dne visí vedle dveří pokoje 17 malá tabulka:

„Skutečná oddanost žije v tichu. Byli jsme svědky.“

A pokaždé, když některá ze sester prochází kolem, vzpomene si, jak v jedné tiché nemocniční místnosti došlo k něčemu, co nelze vysvětlit.

Protože láska… to nejsou slova.
To nejsou dárky.
Je to být nablízku.
Zůstat.
Až do konce.

I když jsi jen pes.