Všechno to začalo rozhodnutím, které ani on sám nedokázal vysvětlit.

Evgenij Zorin, čtyřicet osm let, neviděl zátoku na jihu už více než třicet let — od léta, kdy jako chlapec málem utonul. Místo bylo od té doby zakázané, nikdo tam nevstupoval. Dříve tajná vojenská základna, nyní zapomenutá a opuštěná. Rezavé ploty ležely rozbité na zemi a varovné cedule byly vybledlé a nečitelné.

Na mapách už to místo nebylo označeno. Místní rybáři ho obcházeli obloukem. Lovci vyprávěli o kovových zvucích v noci, podivných pachutích a o rybách bez očí.

Ale Zorin nevěřil na pověsti.

Vzpomněl si na svou potápěčskou výbavu, vzal baterku a kameru.

Myslel si, že ví, co najde.

Mýlil se.

VCHOD, KTERÝ NEMĚL BÝT OTEVŘEN
Voda byla klidná. Podivně klidná. Povrch pokrýval zelenavý film a sotva se hýbal. Pozůstatky zrezivělého mola trčely z vody jako kosti mrtvého tvora.

Zorin šel po staré údržbové cestě k útesu, kde si pamatoval skrytou služební poklop. Jako dítě tam lezli s baterkami a hráli si na tajné agenty.

Poklop byl pootevřený.

Vzduch, který z něj vycházel, nebyl zatuchlý.

Byl teplý, vlhký, kovový.

A vibroval.

PONOŘENÍ DO TEMNOTY
Kamera zachytila jeho dech, když sjížděl zrezivělým žebříkem. Asi dvacet metrů dolů. Žádné pavoučí sítě, žádná zvířata. Všechno bylo nečekaně čisté.

Na šestém patře si všiml něčeho podivného — otisky na zdi. Ne lidských rukou. Příliš dlouhé, příliš úzké, s dalšími klouby.

Nezastavil se.

Dole vstoupil do chodby. Na stěnách byly symboly — žádné azbuka ani latinka. Pulzovaly slabě.

Pak zaslechl zvuk. Kovový úder v dálce.

Dveře byly uzavřené, ale šly otevřít.

„TOTO MÍSTO NENÍ OPUŠTĚNÉ. ČEKÁ.“
Místnost byla kulatá, zčásti zaplavená tmavou, stojatou vodou. Strop byl pokrytý černými čočkami. Některé byly zakalené, jiné z nich jakoby kapaly.

Uprostřed stála podvodní platforma. Ne mechanická. Živá.

Vzduch ztěžkl. Dýchání se zpomalilo. Kamera se třásla. Začalo tlumené vibrace. Pak statický šum. A hlas.

Ne hlasitý. Nejasný.

Ale nezaměnitelný.

Slova v jazyce, který neměl existovat.

Zorin udělal krok.

Baterka mu spadla.

Obraz zčernal.

NEVZPOMÍNÁ SI, JAK VYŠEL VEN — ALE NĚCO ŠLO S NÍM
O dvacet čtyři hodin později ho našli bosého na dálnici, jedenáct kilometrů od místa. S roztrženou kombinézou, zarudlýma očima. Byl při vědomí, ale zmatený.

V nemocnici několik dní nemluvil. Když konečně promluvil, řekl jen:

„Už to nespí.“

Doktoři mluvili o traumatu. Jeho videozáznamy ale ukazovaly opravdové stavby a symboly. Úřady dorazily během hodin, poklop svařily a místo zabezpečily.

Oficiálně „pro bezpečnost veřejnosti“.

Týden poté Zorin zmizel. Bez stopy. Pas neplatný, účty zablokované.

Pak se stalo ještě něco děsivějšího.

Jeho YouTube kanál, několik let neaktivní, zveřejnil nový videoklip.

Trval tři sekundy.

Ukázal poklop.

A hlas — ne jeho — zašeptal chladným kovovým tónem:

„Otevřel jsi dveře. Teď si tě pamatujeme.“