Když se Alina a Timur rozhodli opustit město, jejich přátelé se jim smáli.
„Na venkově nevydržíte ani měsíc,“ říkali.
Ale oni byli přesvědčeni: potřebovali to.

Město je vyčerpávalo. Nekonečné dopravní zácpy, beton všude kolem, chladné tváře, neustálý hluk a ten dusivý pocit, že svoboda je jen iluze.

Toužili po tichých ránech, po zpěvu ptáků místo sirén, po opravdových rozhovorech místo blikajících obrazovek.
A pak našli starý opuštěný statek, zarostlý mechem, na konci zapomenuté cesty. Rozpadlý, ale plný duše. Jako by je čekal.

Ale nebyli tam sami.

Od prvního dne něco nebylo v pořádku.
Těžko to popsat.
Podlaha vrzala divně.
Vítr vháněl chladné průvany, které zněly jako šepoty.
A zrcadla.

Byla všude.
V každé místnosti, zabudovaná ve zdech. Staré, zakalené, s ozdobnými rámy. Předchozí majitelé je tam nechali, jako by patřila k domu.
Alina se je snažila přesunout, zakrýt, ale nešlo to. Jako by byla přilepená. Jako by byla živá.

Pak si všimla podivné věci: odrazy nebyly synchronizované.
Malé zpoždění v pohybech. Pouhá zlomková vteřina, téměř nepostřehnutelná… ale dost na to, aby jí to nahnalo strach.

Neřekla nic. Timur si myslel, že je to únava a stres. Ale třetí noc uslyšeli tři hlasité klapnutí.
Tři rány. Přicházely ze sklepa.

Dveře sklepa byly zavřené už léta. Zámek rezavý, bez klíče. Nikdy je neotevřeli.
A přesto ráno…
dveře byly pootevřené.
Zámek neporušený.
Ale dveře otevřené.

Timur se rozhodl jít dolů.

Schody byly úzké, vytesané ve skále. Vzduch byl vlhký, tma téměř hmatatelná.
Ve sklepě byla jediná věc — zrcadlo.

Ne ledajaké.
Ne jako ta nahoře.
Toto bylo nepoškozené, lesklé, zlaté, zářící.
A přesto… neodráželo světlo baterky.

Timur se přiblížil.
Viděl svůj odraz.
Ale když se otočil, aby zavolal Alinu… odraz se nepohnul.

Zůstal stát.
Zíral na něj.
Usmíval se.

Timur ustoupil. Zakopl. Rychle se zvedl.
Zrcadlo bylo… prázdné.
Žádný odraz. Žádný.

Od té noci se všechno změnilo.
Alina se začala odcizovat.
Říkala, že se necítí jako sama sebou. Že se na sebe dívá zvenčí.
Jako by někdo žil jejím tělem.
Jako by byla jen divák.

Timur se začal budit uprostřed noci a slyšel šepot svého jména.
Alina ale spala.
A často ji nacházel stát nehybně před zrcadlem, oči dokořán… ale prázdné.

Rozhodli se odejít.
Sbalili pár věcí.
Nasedli do auta.
Ale zrcadla… nechtěla je pustit.
Zkusil jedno rozbít kladivem.
Sklo prasklo — a z praskliny vytekla něco rudého.

Utekli.
Nechali všechno za sebou.
Možná i sami sebe.

Protože když se ohlédli v zrcátku auta…
Tváře, které viděli, nebyly jejich.
Byly podobné.
Ale ne oni.

Dnes žijí v jiné zemi. Nikdo neví kde.
Žádné sociální sítě.
Žádné fotky.
Žádná zrcadla. Dokonce ani přední kamera na telefonu.

O tom domě nikdy nemluví.
Ale někdy, uprostřed noci, Alina šeptá:
„Sleduje nás. Čeká. Chce se vrátit.“