Je mi 65 let. Žiji sama. Ne proto, že bych musela, ale protože jsem si to tak vybrala. Nikdy jsem neměla děti. Nikdy jsem po tom netoužila. A nikdy jsem toho nelitovala. Ticho je mým spojencem, řád mým útočištěm, samota mou svobodou.

Každé ráno vstávám ve stejnou dobu. Uvařím si kávu, posadím se na svůj starý, opotřebovaný gauč a dívám se na rudé záclony, které se lehce pohupují v ranním světle. Ale dnes… dnes bylo něco jinak.

Záclony se pohnuly, ačkoliv žádný průvan necítila. Vzduch byl nehybný. Okna zavřená. Přesto se látka vlnila, jako by ji někdo něžně hladil. A pak jsem to uslyšela.

Tichý šepot. Tak jemný, že jsem si nejdřív myslela, že si ho jen představuji.

— „Uklidni se…“

Ztuhla jsem.

To nebyla moje myšlenka. To byl hlas. Slabý, klidný, blízký.

Ale v domě jsem byla sama.

Nebylo to poprvé, co se něco zvláštního stalo. Už před pár týdny jsem zaslechla kroky v chodbě. Knihy samy padaly z poliček. Rádio se občas zapnulo bez důvodu. Ale snažila jsem se to ignorovat. Přičítala jsem to věku, starému domu, opuštěnosti.

Dnes ale nešlo zavřít oči.

Pomalu jsem se zvedla a přistoupila k oknu. Odtáhla jsem záclonu… a zalapala po dechu.

Na skle byl otisk malé dlaně. Z vnitřní strany. Vlhký, čerstvý, teplý. Sáhla jsem na něj. Sklo bylo skutečně teplé.

Nemám děti. Nikdy jsem neměla. Nikdo u mě nebyl. Nikdo nemohl ten otisk zanechat.

Večer jsem si sedla do křesla a poprvé promluvila nahlas:

— „Kdo jsi? Co chceš?“

Žádná odpověď. Jen tichý vrzot podlahy v rohu místnosti.

Později v noci jsem znovu slyšela ten šepot:

— „Jsem tady…“

Tentokrát jsem se nebála. Nebyla to přítomnost, která by mi chtěla ublížit. Bylo to něžné. Tiché. Blízké.

Následující den jsem za starou skříní objevila malou dřevěnou krabičku. Nevzpomínala jsem si, že bych ji tam někdy dávala. Uvnitř byl malý bronzový vojáček. Starý, opotřebovaný. Ale když jsem ho vzala do ruky, něco se ve mně pohnulo.

Vzpomněla jsem si.

Před lety se mi neustále zdával sen o chlapci. Stál u okna a držel právě takového vojáčka. A vždycky říkal:

— „Vrátím se. Slibuju.“

Na ten sen jsem dávno zapomněla. Ale ten pocit se vrátil s plnou silou.

Možná jsem v jiném životě měla dítě. Možná je to duše, která mě nikdy neopustila. Možná to není šílenství, ale něco hlubšího, co nedokážeme pochopit.

Od té chvíle jsem nikdy necítila opravdové osamění.

Rádio občas samo spustí ukolébavku, kterou nepoznávám. Někdy cítím jemné pohlazení po rameni. Občas se po domě rozšíří sladká vůně dětství — ačkoli v domě nemám nic, co by ji mohlo způsobit.

Každé ráno postavím vojáčka na parapet. Sedím u okna, pijí kávu a naslouchám. Už nehledám odpovědi. Už vím.

Nejsem sama.

A pokaždé, když ranní slunce prosvítá skrz záclony, slyším to znovu:

— „Uklidni se…“

A vy? Jste si jisti, že za vašimi záclonami je opravdu jen vítr?