V létě roku 2013 zmizel v malé vesnici poblíž Kostromy v Rusku šestadvacetiletý Jurij K. Bez svědků, bez posledního hovoru, bez jakýchkoli stop. Rodina okamžitě oznámila jeho zmizení. Pátrací týmy prohledávaly lesy i opuštěné budovy. Místní televize opakovaně vysílala jeho fotografii.

Čas však plynul a případ ochladl. Rok, dva, pět let. I ti největší optimisté začali přijímat nepředstavitelné — Jurij je pravděpodobně mrtvý. Matka každý rok zapalovala svíčku v místním kostele na výročí jeho zmizení. Otec se o něm raději nezmiňoval.

Pak, v létě 2025, přišlo neuvěřitelné.

Jednoho rána se před rodinným domem objevil hubený muž s dlouhým vousy a prázdným pohledem. Oblečení měl ošuntělé, chůzi nejistou a hlas slabý. Matka si nejprve myslela, že jde o bezdomovce. Pak pronesl jediné slovo:

„Máma.“

Sklenici jí upustila z ruky a vykřikla.

Policie byla přivolána okamžitě. Nikdo tomu nemohl uvěřit. Po dvanácti letech se Jurij vrátil. Ale nebyl už tím samým člověkem.

Po převezení do nemocnice prošel lékařskými vyšetřeními: žádné zranění, žádné známky násilí. Přesto jeho pohled byl prázdný. Mluvil málo, často uprostřed věty ztuhl. Psychologové diagnostikovali těžkou posttraumatickou poruchu, ale nikdo nevěděl, kde za ta léta byl.

Třetí den po návratu začal mluvit.

„Probudil jsem se v suterénu. Nepamatuji si, jak jsem tam skončil. Slyšel jsem kroky, šeptání za zdmi. Nikdy jsem však nikoho neviděl. Nosili mi jídlo a vodu, ale nevěděl jsem, kolik je hodin ani kde jsem.“

Popisoval, že byl zavřený v místnosti bez oken, v naprosté tmě. Občas ho zavázanýma očima vyváděli ven na pár minut. Nikdy nebyl svobodný.

Nejstrašidelnější však bylo, že nebyl sám.

V sousední místnosti byla podle hlasu žena. Komunikovali si šeptem přes větrací otvor. Pak jednoho dne její hlas zmizel. Jurij je přesvědčený, že zemřela.

Ale co všechny zcela šokovalo, byla lékařská nález — dva malé implantáty, mikročipy pod kůží na rameni a u týlu.

Nejednalo se o běžné zdravotnické pomůcky. Nikdo nedokázal určit jejich účel.

Spekulace vzrostly. Někteří hovořili o sektách, jiní o tajných vojenských experimentech. Někteří dokonce mluvili o únosech mimozemšťany. Žádná teorie však nedokázala vysvětlit všechno.

Jeden místní policista, který si přál zůstat v anonymitě, dodal děsivý detail:

„Když jsme ho našli, měl upravené nehty, střižené vlasy a čisté oblečení. Nevypadal jako někdo, kdo žil dvanáct let v temném sklepě. Někdo se o něj staral. Neustále. Jako by ho připravovali… aby ho propustili.“

A co když Jurij neutekl?
Co když ho pustili?

Otázka, kterou si nikdo netroufá nahlas položit: proč právě teď?

Jurij se vyhýbá médiím. Nemluví s novináři, nepoužívá internet. Sousedi říkají, že večer sedává na verandě a dlouho hledí na oblohu. Jako by někoho čekal. Nebo se bál, že se vrátí.

Každé ráno si připravuje dva hrnky čaje.
Jeden pro sebe.
Druhý pro… někoho jiného.
Ale nikdy neřekne koho.

Jedno je jisté: to není jen příběh o zmizení.
Je to varování.
Nebo test.
Jurij se vrátil. Ale co — nebo kdo — za sebou nechal?
A hlavně…
Kdo bude další?