Ještě před měsícem byla úplně jiná. Silná, energická, usměvavá žena, kterou v okolí znali snad všichni. Každého pozdravila, každý ji měl rád. Ale od chvíle, kdy pohřbila svého jediného syna, jako by se z ní vytratil život.

Najednou zestárla o dvacet let. Vlasy jí zešedly, oči zhasly. Přestala jíst, neotvírala nikomu dveře, přestala chodit ven. Dům potemněl, ztichl, čas se zastavil.

A pak přišel ten první sen.

Její syn stál v pokoji. Ne jako duch, ne v bílém, ne zářící — byl živý. Oblečený ve svém starém svetru, trochu zmatený, s prosebným pohledem. Uchopil ji za ruce a řekl:
— Mami, já nejsem mrtvý. Pomoz mi.

Probudila se s výkřikem, celá zpocená, s divoce bušícím srdcem. Byl to víc než sen. Cítila to v každé buňce těla.

Druhý den šla na policii.

— Prosím, věřte mi, — říkala se slzami v očích. — Viděla jsem ho živého. Musíte otevřít hrob. Ten, kdo tam leží, není můj syn.

Úředníci ji vyslechli s lítostí, ale bez pochopení.

— To je normální reakce na ztrátu. Vaše mysl se snaží vyrovnat s bolestí. Nechte syna odpočívat v pokoji.

Jenže její srdce nemohlo odpočívat. Každou noc se vracel. Každou noc znovu a znovu slyšela jeho hlas. Silnější, zoufalejší.

— Proč mi nevěříš, mami? Vždycky jsi mi věřila…

Jednoho rána se rozhodla. Vzala lopatu — tu samou, se kterou spolu kdysi sázeli stromy — a odešla na hřbitov.

Proklouzla kolem strážce, znala hřbitov nazpaměť. Zem byla měkká, čerstvá. Každé zaboření lopaty bylo těžší než to předchozí, ale cosi ji vedlo dál. Něco silnějšího než únava, než bolest zad.

Po hodině narazila na víko rakve. Položila na něj ruku. V duchu se modlila. Pak jej otevřela.

A její svět se rozpadl.

NEBYL TO JEJÍ SYN.

V rakvi ležel jiný muž. Přibližně stejný věk, podobné oblečení. Ale nebyl to on. Chyběla jizva na bradě. Nebylo tam mateřské znaménko na rameni. I ruce byly jiné.

Vykřikla. Z hrůzy, z hněvu, ze zoufalství.

Sousedé přivolali policii. Když dorazili, našli ji klečet u rakve. Opakovala jen jediné:
— Říkala jsem vám to. Není to můj syn. On žije.

Policie zahájila vyšetřování. Otevřeli případ znovu, tělo bylo znovu prozkoumáno.

A skutečně — došlo k záměně. Ve stejný den dorazila na patologii dvě těla. Její syn a muž bez dokladů. Byly zaměněny identifikace, úřední chyba.

A její pravý syn?

Byl nalezen o tři dny později v soukromé nemocnici. Po vážném zranění hlavy nebyl schopen mluvit ani se identifikovat. Měl deformace v obličeji. Lékaři ho zapsali pod neznámým jménem.

DNA test vše potvrdil.

Když ho spatřila, živého, i když slabého a zničeného, padla na kolena. Neplakala. Jen mu sevřela ruku a zašeptala:
— Volal jsi mě… a já tě slyšela.

Dnes už jí nikdo neříká blázen.

Nebyla pomatená. Byla matka.

A někdy je mateřská láska silnější než smrt.