Ráno u jezera působilo zcela obyčejně. Nad hladinou se ještě vznášela chladná mlha, která rozmazávala obrysy stromů na protějším břehu. Ani ptáci ještě nezačali zpívat. Dva rybáři — Sergej a Nikolaj — sem jezdili už roky. Jezero bylo kdysi oblíbené, ale po sérii podivných fám a několika záhadných zmizeních se stalo zapomenutým místem. Právě proto se jim líbilo — měli klid a ryby tu byly velké.

Stará loďka, potrhaná síť, termoska s čajem a kovová bedna na úlovky — rutina, jakou znali zpaměti. Věděli, že největší ryby se drží u rákosí, poblíž zákrutu, kde se proud zpomaluje. Ten den hodil Sergej síť o něco dál než obvykle a vtipkoval, že snad chytí mořskou pannu. Nikolaj se usmál. Netušil, že se už brzy nebude smát vůbec.

Po zhruba půl hodině se síť napnula. Nečekaně. Rychlé, tlumené trhnutí. Oba čekali úlovek. Sergej začal síť vytahovat, ale hned mu došlo, že něco není v pořádku. Bylo to příliš těžké. Žádné cukání, žádný pohyb. Jen těžký, podivně měkký odpor. Něco se zachytilo.

Na hladinu se vynořil obrys něčeho zabaleného, zamotaného do sítě. Na první pohled — starý pytel. Promočená, špinavá látka, svázaná provazem, zčásti potrhaná. Nevypadal nijak zvláštně, ale byl nepřirozeně těžký. Nikolaj přispěchal na pomoc. Společně ho vytáhli do loďky. Tkanina se napnula a pod ní se rýsovalo něco kulatého.

Zpočátku to vypadalo jako kus starého dřeva. Ale pak Nikolaj spatřil… nehty. Lidské nehty.

Ztuhl. Opatrně, téměř bez dechu, odhrnul kousek látky. Objevila se ruka. Tenká, bledá, nezaměnitelně lidská. Ženská ruka. Na prstu ošoupaný prsten s laciným kamínkem.

— Pane Bože… — zašeptal Sergej a prudce ucukl. V loďce zavládlo absolutní ticho.

To nebyl odpad. Nebyla to panenka. Byl to lidský mrtvý člověk.

Více se ho nedotýkali. Bylo jasné, že tohle není věc, kterou si mohou nechat pro sebe. Okamžitě zavolali policii. Čekání bylo dlouhé, i když trvalo jen pár minut. Ani jeden z nich nemluvil.

Vzpomínky se vracely. Přesně před rokem zmizela místní dívka. Šla domů přes les a už se nikdy nevrátila. Rodiče spustili poplach, dobrovolníci pročesávali okolí. Bez úspěchu. Po čase vše utichlo. Ale šuškanda pokračovala. Lidé mluvili o podivných jevech kolem jezera. O světlech v noci. O výkřicích. Nikdy ale žádný důkaz.

Až do teď.

Policie dorazila rychle. Loď přitáhli ke břehu, pytel zajistili. A pak to přišlo — potvrzení. Tělo patřilo zmizelé dívce. Rodiče ji poznali podle prstenu a zbytků oblečení. Pitva ukázala, že se neutopila. Byla uškrcena. A až potom vhozena do vody.

Sergej a Nikolaj se stali svědky. Vyslýchali je znovu a znovu. Detektor lži. Rekonstrukce. Ale vše ukazovalo na jedno — byla to náhoda. Hrůzný, nečekaný objev. Hodili síť na nesprávné místo… nebo možná na to správné.

O týden později bylo jezero uzavřeno. Dorazili potápěči. V místě nálezu, u stejné zátočiny, objevili na dně další dva pytle. Jeden prázdný. Druhý obsahoval úlomky kostí. Všechno nasvědčovalo tomu, že jezero bylo využíváno jako skrýš. Možná celé roky.

Městem se začala šířit panika. Staré historky ožily. Lidé přísahali, že viděli ženu v bílém, jak stojí po kolena ve vodě. Jiní slyšeli noční nářek z hlubin. Další tvrdili, že při přiblížení k jezeru cítili, že je někdo sleduje.

Sergej a Nikolaj se už nikdy nevrátili. Prodali loď. Přestali rybařit. Jejich tváře se změnily. Vyhýbali se otázkám, nechtěli mluvit. Ale v očích měli něco jiného. Něco zlomeného. Něco, co v nich zůstalo navždy.

Protože pokaždé, když zavřeli oči, znovu a znovu viděli tu stejnou scénu — bledou ruku, jak se pomalu vynořuje z vody jako přízrak.

A od toho dne už si nikdy neřekli: „Zítra na ryby?“