Telefonát přišel v poklidný večer na místní policejní stanici. Hlas na druhém konci linky byl roztřesený, nervózní. Muž tvrdil, že z opuštěného domu vedle jeho pozemku slyší podivné zvuky — tlumené, jako by někdo sténal nebo drápal do dřeva. Nedokázal říct, co přesně to je, ale trval na tom: „Něco tam není v pořádku. Prosím, pošlete tam někoho.“

Mohlo to být nedorozumění, žert nebo výplod fantazie. Ale něco v jeho hlase přimělo policisty jednat. Na místo okamžitě vyjela hlídka spolu se služebním psem, německým ovčákem jménem Gray, známým svým výcvikem a instinktem.

Dům se nacházel na okraji města, v zapomenuté čtvrti, kde čas jakoby ustrnul. Řada polorozpadlých domů, zarostlé zahrady, rozbité ploty. Ten, na který přišla stížnost, působil obzvlášť opuštěně: špinavá okna, rozbitý vchod, střecha částečně zhroucená.

Uvnitř bylo ještě hůř.

Vzduch byl zatuchlý, těžký, nasycený plísní a prachem. Dřevěná podlaha vrzala, stěny byly popraskané. Ale to nejděsivější bylo v obývacím pokoji — nebo spíše v tom, co z něj zbylo. Většina podlahy se propadla. Uprostřed zela hluboká díra, černá a děsivá, jakoby se pod domem otevřela samotná země.

Gray se najednou zastavil. Ztuhl. Pak začal vrčet a štěkat, naléhavě a neúnavně. Doběhl k okraji jámy a začal zuřivě hrabat tlapami podlahu. Z očí nespouštěl temnou propast.

Zkušený policista Andrej vytáhl baterku a opatrně se přiblížil. Naklonil se nad díru a posvítil dovnitř. Vzápětí zbledl a couvl. „Zavolejte posily,“ řekl tlumeně. „Hned.“

Na dně jámy, pod vrstvou hlíny a trosek, leželo tělo.

Ale nešlo o obyčejnou kostru. Tělo bylo částečně mumifikované, končetiny nepřirozeně pokroucené, pokožka našedlá a vyschlá. Obličej zkřivený v posledním výrazu hrůzy. Kolem těla ležely zrezivělé řetězy, pouta a kovové nástroje — v žádném případě běžné vybavení domácnosti. Spíš připomínaly výbavu vězení. Nebo něčeho mnohem temnějšího.

Okamžitě byla přivolána forenzní jednotka a dům uzavřen. Po vytažení těla začalo vyšetřování. Patolog určil, že šlo o muže kolem čtyřiceti let, který zemřel přibližně před pěti lety. Příčina smrti: hladovění a dehydratace. Byl zavřený v podzemí a ponechán na smrt.

Ale kdo ho tam uvěznil? A proč?

Sousedé si začali vzpomínat. Jeden starší pán si vybavil, že v domě dříve žil muž jménem Nikolaj. Byl tichý, uzavřený, téměř s nikým nemluvil. Povídalo se, že měl bratra, ale ten jednoho dne zmizel — a nikdo už ho nikdy neviděl.

Policie pomalu skládala střípky. Nikolaj zemřel před několika lety na infarkt. Od té doby byl dům prázdný. Nikdo netušil, že pod jeho podlahou leželo tělo. Ne měsíce — ale roky.

Podle archeologů byl pod domem kdysi sklep, snad z přelomu století. Nikolaj ho upravil, posílil, a proměnil v žalář. Vše nasvědčuje tomu, že do něj zavřel svého bratra a nechal ho tam umírat.

Motiv? Nejasný. Nenávist? Pomsta? Duševní porucha?

Bez sousedova zavolání a bez psa, který první ucítil hrůzu skrytou pod podlahou, by tato pravda zůstala navždy pohřbená.

Dům bude brzy zbourán, ale to, co se tam stalo, se bude ještě dlouho šeptat v okolí. Protože ticho není vždy prázdnota. Někdy je to křik, který nikdo neslyšel. Nebo nechtěl slyšet.