Dlouho jsem věřila, že můj bratr je dobrý a starostlivý člověk. Typ syna, který by se nikdy neotočil zády ke své vlastní matce. Ale to, co se nedávno stalo, tuhle víru rozbilo na kusy — a možná navždy zničilo naši rodinu.

Naše máma je starší paní, která se pohybuje jen na invalidním vozíku. Poslední roky jsem se o ni starala hlavně já. Bratr se občas ozval, občas přijel — ale nikdy nebyl přítomen tak, jak by měl být. Proto mě šokovalo, když zavolal s tím, že ji vezme s sebou na dovolenou k moři.

— Zaslouží si to, řekl. — Potřebuje si odpočinout, změnit prostředí.

Chtěla jsem tomu věřit. Ale znala jsem jeho ženu. Chladná, nepříjemná, bez špetky empatie. Staré lidi považuje za přítěž. Nikdy k naší mámě neměla úctu ani náklonnost. Věděla jsem, že je proti tomu, aby s nimi máma jela.

Přesto jsem pomohla mámě sbalit věci. Koupily jsme novou bundu, připravily léky, pečlivě složily oblíbené oblečení. Máma se usmívala. Vypadala šťastně. Těšila se jako dítě. Doprovodila jsem je na letiště, objala je a rozloučila se.

Uběhlo sotva půl hodiny, když mi zazvonil telefon. Volala máma.

— Mami? Proč voláš? Už byste měli být ve vzduchu!

— Oni odletěli beze mě…

Hlas se jí třásl.

— Řekla, že nás odbaví a vrátí se pro mě. Ale už se nevrátila. Pak jsem je viděla… z okénka letadla. Seděli uvnitř. Já zůstala tady. Sama.

Nevěřila jsem vlastním uším. Okamžitě jsem sedla do auta a jela zpátky na letiště. Našla jsem mámu, seděla v rohu haly, se zavazadlem u nohou, ještě v kabátu, uplakaná a ztracená.

Všechno mi řekla. Švagrová odbavila všechny, ale bratrovi lhala, že máma už sedí v letadle. On tomu uvěřil. Nastoupil s tím, že je všechno v pořádku. A tak ji nechali — naschvál. Aby si mohli „užít“ dovolenou bez ní.

Ten večer jsem nemohla spát. Vřelo to ve mně. To nebyla jen zrada. To byla krutost, zbabělost, a hlavně neúcta k člověku, který jim dal život.

Druhý den ráno jsem koupila letenku. Do stejného hotelu, kam letěli oni. Máma zůstala u známé. Nechtěla jsem, aby znovu prošla tou hanbou.

Přijela jsem bez varování. Večer. Do hotelové restaurace, kde právě večeřeli.

Seděli tam, uvolnění, usměvaví, opálení, sklenka vína v ruce. Jako by se nic nestalo.

Když mě bratr spatřil, zbledl.

— Co tady děláš?

— Potřebovala jsem si odpočinout. Kde máte mámu? Proč nevečeří s vámi?

Zmlkl. Otočil se na svou ženu.

Ta klidně dál jedla dezert.

— Vždyť jsi říkala, že je s námi v letadle, — zašeptal.

— Myslela jsem si to. Nebo možná ne. Měl ses o ni postarat sám.

A pak jsem promluvila já. Nahlas. Dost hlasitě, aby mě slyšeli i ostatní hosté restaurace. Vyprávěla jsem jim o tom, jak nechali starou ženu samotnou na letišti. Jak plakala. Jak ji musela utěšovat ochranka. Jak se cítila ponížená a opuštěná.

V restauraci zavládlo hrobové ticho. Všichni se na ně dívali. Někdo šeptal. Jiní zírali s otevřenou pusou.

Švagrová se zvedla a odešla. Beze slova. Bratr tam seděl, schoulený, poražený. V tu chvíli nebylo třeba říkat víc.

Při odchodu jsem mu řekla:

— Buď zítra poletíš domů a omluvíš se mámě osobně, nebo už nejsi můj bratr.

Přiletěl. Druhý den. Sám. Ona zůstala „dovolenkovat“.

Omluvil se. Tiše. Se sklopenýma očima. Nevím, jestli mu máma opravdu odpustila. Já ne.

Někdy musíme chránit své nejbližší ne před cizími lidmi, ale před vlastní rodinou. A jestli dokázali opustit vlastní matku jako opuštěné zavazadlo, postarám se, aby to nikdy nezapomněli. Ani oni, ani ostatní.