Jsem policista už víc než deset let. Viděl jsem toho hodně — příliš mnoho na to, aby mě ještě něco šokovalo. Ale ta malá holčička… její obraz mám stále před očima. A stále se ptám sám sebe: jak může matka udělat něco takového vlastnímu dítěti?

Byl to den jako každý jiný. Město žilo svým chaotickým tempem — dopravní přestupky, spěchající lidé, houkačky. Stál jsem na rušném křižovatce, když jsem ji uviděl. Drobná postava v růžových šatech. Mohlo jí být tak pět let. Stála úplně sama, na okraji chodníku. Žádný dospělý nablízku, žádná panika, žádný pláč. Jen stála. Nehnutě. Jako by na někoho čekala.

Něco mi na tom nesedělo. Přišel jsem k ní blíž.

— Ahoj, kde máš maminku?

Nevypadala vyděšeně. Jen se na mě klidně podívala.

— Maminka mi řekla, že nesmím mluvit s cizími lidmi.

Ukázal jsem jí odznak.

— Já jsem policista. Vidíš? Mně můžeš věřit. Kam šla tvoje maminka?

— Sedla do auta a odjela. Řekla, že se za chvilku vrátí. Ale ještě nepřišla.

Řekla mi, že auto bylo červené. Nepamatovala si SPZ. Ukázala směr — k výpadovce z města.

Čekali jsme spolu. Třicet minut. Doufal jsem, že se matka vrátí, že jen něco vyřizuje. Ale nikdo nepřišel. Nikdo se neptal, nikdo nehledal dítě. Jen lidé procházející kolem, nevšímaví.

Vzala mě za ruku a šli jsme spolu na stanici.

Dala si vodu, trochu bonbónů. Seděla potichu. Neplakala. Byla klidná — až děsivě. Jako by už věděla, že nikdo nepřijde.

Zkontroloval jsem záznamy z bezpečnostních kamer.

A to, co jsem uviděl, mě šokovalo.

Bylo asi 15:40, když červené auto zastavilo u chodníku. Z něj vystoupila mladá žena — asi třicet let. Objala dceru, něco jí řekla, nastoupila zpátky a odjela. Ani se neohlédla. Žádné váhání. Žádná panika. Jako kdyby to měla naplánované.

Zjistil jsem, že auto je registrované na ženu jménem Elena. Adresa na druhé straně města. Volal jsem — bez odpovědi.

Vyjeli jsme tam.

Byt byl prázdný. Bez známek násilí. Uvnitř byla taška, rozházené oblečení, dětské hračky, několik fotografií. Vypadalo to, jako by někdo spěšně odcházel, ale nedokončil to.

Sousedé nám řekli, že Elena žila sama s dcerou. Žádný manžel, žádní příbuzní. V posledních týdnech byla prý divná. Často plakala, někdy křičela. Jednou ji slyšeli, jak křičela:

— Už nemůžu! Ať si to dítě někdo vezme!

Nikdo nic neudělal.

Dalšího rána jsme dostali hlášení: červené auto bylo nalezeno opuštěné u dálnice. Uvnitř nic zvláštního. Po Eleně ani stopa.

Zjistili jsme, že dva dny předtím vybrala celý účet v bance, dala výpověď v práci a koupila si jednosměrnou jízdenku do jiného města. Řidič autobusu si ji pamatoval — tmavé brýle, mlčela, dívala se z okna.

A pak zmizela. Beze stopy.

Žádný vzkaz. Žádný telefonát. Žádné vysvětlení.

Nechala svou dceru na chodníku… a zmizela.

Proč? Zoufalství? Strach? Zlomenost? To se už možná nikdy nedozvíme.

Dívku jsme předali sociálním službám. Neplakala. Jen se mě tiše zeptala:

— Je to moje vina?

Ne. Není to tvoje vina.

Selhali jsme my. Všichni dospělí. Ti, kteří prošli kolem a nezeptali se. Ti, kteří slyšeli křik, ale nereagovali. Systém, který si ničeho nevšiml.

A i já. Protože i když jsem ji odvedl do bezpečí, nedokázal jsem ji ochránit před pravdou.

Tou pravdou je, že její matka ji opustila.

A nikdy se neměla v úmyslu vrátit.