Uběhl přesně rok od chvíle, kdy jsem pohřbil svou ženu.
Rok, který se vlekl jako nekonečná zima. Byli jsme spolu téměř deset let a za tu dobu se stala mou nejlepší přítelkyní, oporou a smyslem života. Když odešla, dům zůstal prázdný a já se stal jen stínem sebe sama.

Abych úplně neupadl do temnoty, vytvořil jsem si rituál. Každou neděli ráno jsem vstával brzy, koupil její oblíbené květiny — bílé chryzantémy a růžové karafiáty — a jel na hřbitov. Seděl jsem u jejího hrobu celé hodiny, mluvil s ní, vyprávěl jí, co se stalo během týdne, jak se učím péct její oblíbené sušenky, jak se práce pomalu zlepšuje, jak moc mi chybí její smích.

Někdy jsem jen mlčel. Díval jsem se na chladný kámen a vzpomínal, jak si odhrnovala vlasy z čela, jak se mračila, když jsem nechával ponožky na zemi, jak její objetí dokázalo zahnat všechny starosti.

Pak se ale jednoho dne něco změnilo.
Toho nedělního rána jsem přišel a u hrobu už ležel čerstvý pugét. Ne ledajaký — přesně takové květiny, jaké jsem nosil já. Krásně a pečlivě naaranžované.

Nejdřív jsem si myslel, že je přinesl někdo z rodiny. Ale když jsem se nenápadně zeptal její sestry i matky, obě mi řekly, že tam nebyly. Další neděli se to opakovalo. A potom znovu.

Místo útěchy jsem začal cítit zvláštní, pichlavou žárlivost. Kdo je ten člověk? Proč chodí každou neděli, vždy dřív než já? Jaký měl k mé ženě vztah?

Rozhodl jsem se to zjistit.

Příští neděli jsem dorazil ještě před svítáním. Schoval jsem se za starý strom, přitáhl kapuci a čekal. Vzduch byl vlhký a chladný, mezi hroby se válela mlha.

Po nekonečném čekání se objevila silueta. Muž kolem padesátky, v tmavém kabátě, s malým košíkem v ruce. Došel k hrobu známým, jistým krokem, klekl si a začal aranžovat květiny. Jeho pohyby byly něžné, skoro bázlivé, jako by se bál ublížit i kameni.

Potom z kapsy vytáhl malou fotografii. Moje žena. Ale ne tak, jak jsem ji znal já. Na fotce byla mladší, zářivě se usmívala a objímala ho.

Vyšel jsem z úkrytu. Lekl se, když mě uviděl, ale neutekl. Mlčeli jsme, dokud nepromluvil on:

— Věděl jsem, že mě jednou uvidíte. Ona… byla moje dcera.

Svět se mi zhroutil. Věděl jsem, že moje žena vyrůstala v dětském domově, a vždy mi říkala, že její rodiče zemřeli. A teď přede mnou stál její otec. Živý.

— Proč jste jí to nikdy neřekl? — zeptal jsem se chvějícím se hlasem.

Sklonil hlavu.
— Hledal jsem ji. Celý život jsem ji hledal. Když jsem ji našel, byla už s vámi. Byla šťastná. Nechtěl jsem jí život narušit minulostí.

Seděli jsme u hrobu až do poledne. Vyprávěl mi, jak ztratil její matku, jak ho špatná rozhodnutí a kruté okolnosti připravily o možnost vychovávat dceru. Jak po letech zjistil, kde žije, ale nenašel odvahu se k ní přiblížit.

A tak teď každou neděli nosil stejné květiny, jaké kdysi dával její matce.

Odešel jsem z hřbitova se zlomeným srdcem, ale jiným člověkem. Ztratil jsem svou ženu, ale našel jejího otce. A možná jsme spolu mohli uchovat alespoň malý kousek rodiny, kterou jsme oba navždy ztratili.