Ve třídě 2. B panovala už dlouho svá pravidla. Učitelé přicházeli a odcházeli, ale drzost a vzdorovitost studentů jen sílily. Jedna učitelka odešla na mateřskou, jiná to vzdala po měsíci, protože už nevydržela neustálé posměšky.

Když se ve dveřích objevila nová učitelka literatury — Anna Vjačeslavovna, mladá, upravená, s klidným pohledem a sepnutými vlasy — žáci si vyměnili významné úšklebky.

„Nevydrží dlouho,“ šeptl někdo z první lavice.

První hodina začala jako obvykle — zkouškou trpělivosti.

„Tak, otevřete si sešity…“ začala klidným hlasem.

„My je nemáme!“ ozvalo se zezadu. Smích.

„Možná byste se měla nejdřív představit, a pak nás začít učit?“ rýpl si vysoký kluk u okna.

„Dobře,“ přikývla. „Anna Vjačeslavovna.“

„Anna Viagralovna!“ vykřikla dívka v barevném svetru a smích zesílil.

Někdo pustil z telefonu zvuk oslího hýkání. Papírové letadlo jí přistálo na rameni. Někteří si povídali, jiní schválně shazovali učebnice na zem, další otevřeně projížděli TikTok.

„Tak co, rozbrečíte se a odejdete, jako ta minulá?“ řekl někdo dost nahlas, aby to slyšela.

Anna Vjačeslavovna nezvýšila hlas. Nezačala křičet. Přešla k učitelskému stolu, posadila se na jeho okraj a tiše, skoro všedně pronesla:

„Víte… já vám vlastně rozumím.“

Třída ztichla.

„Myslíte si, že jsem tady, abych vám poroučela. Ale přišla jsem sem, protože jsem kdysi seděla v lavici stejně jako vy… a školu jsem nenáviděla. Protože doma na mě nikdo nečekal, protože rodiče měli dost starostí sami se sebou. A ano, i já jsem se posmívala své učitelce… dokud jsem se jednoho dne nedozvěděla, že její syn leží v nemocnici v kritickém stavu.“

Její hlas byl jemný, ale v každém slově byla váha. Nikdo nečekal takové přiznání od křehce vypadající ženy.

„Ta učitelka přesto chodila na hodiny, usmívala se na nás… i když věděla, že ji doma může čekat hrozná zpráva. A tehdy jsem pochopila, že síla není v tom oplácet zlo zlem, ale zůstat člověkem, ať se děje cokoli.“

V třídě bylo najednou hrobové ticho. Někdo rychle vypnul oznámení na telefonu. I ti nejdrzejší, kteří se smáli každému učiteli, sklopili zrak k lavici.

„Nečekám, že mě budete mít rádi,“ pokračovala. „Nečekám, že se zítra staneme přáteli. Ale možná byste mohli aspoň zkusit poslouchat. Ne kvůli mně — kvůli sobě. Protože v životě potkáte spoustu lidí, kteří se vám nebudou líbit. A pak budete mít na výběr: ponížit je… nebo pochopit.“

Nikdo se neozval s posměškem. Žádný smích. Kluk ze zadní lavice, který ji urazil jako první, pomalu vytáhl sešit. Dívka, která se smála nejhlasitěji, si schovala tvář za vlasy.

Když zazvonil zvonek, nikdo se k východu nehrnul. Balili si věci pomalu. Někteří zůstali stát u dveří, jako by chtěli něco říct, ale nenašli odvahu.

Na příští hodině literatury byli všichni — se sešity, učebnicemi a, co bylo nejpodivnější, bez telefonů na lavici.

Ještě to nevěděli, ale tahle žena je změní víc než jakákoli kniha v učebním plánu.