Obloha nad hřbitovem byla těžká a šedá, jako by byla z olova. Jemný déšť padal v nepravidelných intervalech a zanechával tmavé skvrny na černých smutečních šatech. Ten den pohřbívali mladou ženu, která teprve začínala svůj dospělý život. Bylo jí pouhých dvacet dva let a její náhlá smrt už byla zahalena mlhou drbů a znepokojivých otázek.

V úředních dokumentech stálo jediné — nešťastná náhoda. Ale zvláštností bylo příliš mnoho. Sousedé si šeptali, že ji večer předtím viděli uplakanou; jiní tvrdili, že slyšeli za dveřmi jejího bytu prudkou hádku. Rodina mlčela a trvala na rychlém rozloučení, jako by si přála, aby ten příběh co nejdříve skončil.

Rakev byla nádherná — z vzácného tmavého dřeva, vyleštěná do zrcadlového lesku, s těžkými mosaznými madly. Když nadešel čas ji přenést k hrobu, přistoupilo osm mužů — příbuzní, přátelé a dva pohřební pracovníci.

— „Raz, dva, tři!“ zavelel jeden z nich.

Ale rakev se sotva pohnula. Muži si vyměnili zmatené pohledy, sevřeli pevněji úchopy a zkusili to znovu. Madla zavrzala, vlhká země pod nohama povolila — a opět téměř žádný pohyb.

— „Je… je moc těžká,“ zamumlal jeden z nosičů a setřel si pot z čela. „Je to, jako by uvnitř bylo víc než jedno tělo…“

Hosté začali šeptat:
— „Tohle jsem ještě neviděl…“
— „To není možné…“
— „Co tam může být?“

Jeden z pracovníků pohřební služby, muž s desítkami let zkušeností, tiše řekl:
„Nesl jsem rakve i s muži přes sto kilo. Ale tahle… tahle je, jako by byla plná kamenů.“

Tehdy k rakvi přistoupila matka zesnulé. Její tvář byla bledá a nehybná, pohled chladný, ale v očích jí plála podivná, znepokojující odhodlanost. Postavila se před nosiče a řekla:

— „Otevřete ji.“

— „Jste si jistá?“ zeptal se opatrně jeden z pracovníků. „To může… být těžké.“

— „Řekla jsem: otevřete ji.“

Ticho se nad davem sneslo jako těžký zvon. Lidé ustoupili, jako by se báli být svědky něčeho zakázaného. Dva muži začali odšroubovávat upevnění a víko pomalu povolilo.

Když se leštěné dřevo zvedlo, zdálo se, že i vzduch zhoustl. Několik lidí si zakrylo ústa, někdo hlasitě zalapal po dechu a jedna žena klesla na kolena.

Uvnitř, na těle mladé ženy, leželo několik těžkých pytlů z jutoviny, naplněných něčím tvrdým. Bylo jich nejméně šest. Jeden z mužů opatrně zatáhl za okraj — látka se roztrhla a na vlhkou zem se vysypaly šedé, studené kameny smíchané s hroudami hlíny.

Matka ani nemrkla. Dívala se na rakev, jako by to věděla od začátku. Poté, téměř šeptem, pronesla:

— „Já to věděla… Chtěli, abychom ji už nikdy nenašli.“

Její slova zněla jako rozsudek. A v tu chvíli všem došlo, že oficiální verze smrti je lež. Za tím stálo něco mnohem temnějšího než náhoda.

Lidé pomalu ustupovali od rakve, jako by i pouhá blízkost byla nebezpečná. Teprve po odstranění pytlů bylo možné rakev zvednout a spustit do hrobu. Ale mnozí ten den opustili hřbitov s obrazem, který jim zůstal navždy vrytý do paměti — šokující pravdou, kterou odhalilo otevření rakve.

A matka… Byla první, kdo hřbitov opustil, aniž by se ohlédla. Její krok byl pevný a neochvějný. Bylo jasné, že přesně ví, kdo se bude muset zodpovídat za smrt její dcery. A stejně jasné bylo, že pohřeb byl teprve začátek.