Byl to den jako každý jiný v létě. Pláž byla plná smíchu, dětského křiku, vůně opalovacího krému a slaného mořského vzduchu. Slunce stálo vysoko, písek pálil bosé nohy a vlny se líně převalovaly na břeh. Rodiny odpočívaly pod slunečníky, přátelé se dohadovali, kdo půjde pro další zmrzlinu, a děti kopaly příkopy nebo stavěly hrady z vlhkého písku. Všechno působilo obyčejně a předvídatelně.

Mezi rekreanty byl i vysoký muž kolem čtyřicítky, oblečený do lehké košile a kraťasů. Na rameni měl tašku s ručníkem a lahví vody, v druhé ruce držel vodítko. Vedle něj kráčel statný kříženec se zlatohnědou krátkou srstí a černým obojkem. Pes byl z procházky nadšený — čenichal písek, sledoval lidi a vrtěl ocasem.

A pak se všechno změnilo.

Pes se náhle zastavil a ztuhl, jako by něco ucítil. Jeho pohled se upřel na velkou hromadu písku opodál. Byla nahrnutá narychlo, patrně dílo dětí, které ji nechaly a běžely do vody. Než muž stihl zareagovat, pes prudce vyrazil vpřed. Vodítko mu vyklouzlo z ruky a zvíře se rozběhlo přímo k písečné hromadě.

Zpočátku to vypadalo jako hra. Pes obcházel hromadu, štěkal a vrčel, a pak začal zběsile hrabat. Písek létal všemi směry, dopadal na nohy kolemjdoucích. Několik lidí se zastavilo a sledovalo podivné chování. Muž přiběhl, snažil se psa odtáhnout, ale ten jako by nic neslyšel, dál zarputile pracoval tlapami.

— Co to do tebe vjelo? — zamumlal muž podrážděně a chytil obojek.

V tu chvíli se z písku vynořilo cosi tmavého. Nejdřív si myslel, že je to odpadek — stará taška, hadr nebo hračka. Ale pes to vytáhl celé ven a všichni kolem ztichli.

Byla to malá, ošuntělá kožená brašna. Zip byl rozbitý, látka nasáklá vodou a ztmavlá. Pes na ni vrčel a čenichal, pak ji tlapou pootevřel. Uvnitř se zalesklo cosi kovového.

Muž se sklonil, ruce se mu třásly, a spatřil staré zrezivělé náboje, několik vybledlých fotografií a malý křížek na řetízku. Fotky byly černobílé, zobrazovaly lidi v vojenských uniformách a na zadní straně jedné z nich bylo sotva čitelné datum — 1943.

Kolem hromady se shromáždil dav. Někteří vytáhli telefony, aby si scénu natočili, jiní si mezi sebou šeptali a hádali, co to znamená. Muž opatrně brašnu zavřel, odstoupil o pár kroků a zavolal policii.

— Dobrý den… myslím, že jsme našli něco nebezpečného, — řekl napjatým hlasem.

Za chvíli dorazilo auto s majákem. Policisté místo ohradili a požádali lidi, aby se vzdálili. Jeden z nich zvedl brašnu v rukavicích, pohlédl na kolegu a tiše řekl něco, z čeho muži naskočila husí kůže.

Ukázalo se, že nález by mohl být součástí staré válečné skrýše. Odborníci se domnívali, že předměty patřily někomu, kdo je během války ve spěchu ukryl. Proč právě zde a proč se objevily až nyní, zůstávalo záhadou.

Pláž, ještě před chvílí plná hluku a smíchu, náhle ztichla. Lidé se pomalu vzdalovali, mluvili tiše a někteří rodiče rychle odvedli děti pryč. Jen pes, nechtěný hrdina dne, seděl u svého pána, funěl a díval se na moře, jako by se nic zvláštního nestalo.

Ale pro ty, kteří scénu viděli, to byl nezapomenutelný okamžik — důkaz, že i ten nejobyčejnější den může skrývat mrazivé tajemství, pohřbené pod pískem.