Noční směna se táhla nekonečně. Blikající světla čerpací stanice slabě osvěcovala mokrý asfalt, ve vzduchu byl cítit benzín a chladný vítr z dálnice. Anna, mladá obsluha, si sundala rukavice, povzdechla si a sevřela mezi prsty hrnek levného čaje, aby zahřála zkřehlé ruce. Zdálo se, že noc nikdy neskončí.

Vedle ní se bavily dvě kolegyně — Olga a Světlana. Smály se nahlas a bezohledně.
— To byl včera cirkus! — zasmála se Olga. — Ten dědek se svou zrezivělou „Záporožcem“… Myslela jsem, že tu zůstane navždy.
— Jo, je zázrak, že to auto vůbec dojelo, — dodala Světlana s úšklebkem. — Měl by si otevřít muzeum veteránů.

Obě vyprskly smíchy. Anna však mlčela. Před očima se jí znovu vybavil obraz muže: třesoucí se ruce, jak zoufale hledal po kapsách, a jeho oči plné hanby a bezmoci. Nedokázala to vydržet. Nalila mu plnou nádrž — zadarmo.

— Vy tomu nerozumíte… — zašeptala tiše.
— A co je na tom k pochopení? — odsekla Olga. — Kvůli tvé dobročinnosti ti strhnou peníze z výplaty. A možná to nebude všechno.

Annou projela vlna chladu. Vzpomněla si na tvář jejich šéfa, když se to dozvěděl. Daniil Valerjevič, majitel pumpy, byl tvrdý a chamtivý muž. Jeho rty se zkřivily v pohrdavém úsměvu:
— Takže jsme charitativní fond? Budeme rozdávat benzín každému?

Jeho hlas byl jedovatý. A pak padl ortel:
— Sbal si věci. Zítra se tu už neukazuj.

Anna si beze slova sundala jmenovku a odešla. Za zády slyšela ještě dlouho posměšný smích kolegyň.

DRUHÝ DEN

Čerpací stanice se vrátila k nudné rutině. Olga a Světlana se cítily jako vítězky, popíjely limonádu a probíraly drby. Ještě jednou se vysmívaly Anně, že si hraje na „svatou“.

Ale jejich smích náhle ustal.

Před pumpou zastavila ta samá stará „Záporožec“. Tentokrát však stařík nebyl sám. Z vozu vystoupil vysoký muž v drahém obleku. Jeho krok byl klidný, pohled chladný a pronikavý. Z jeho přítomnosti vyzařovala síla a autorita.

Zastavil se u pultu.
— Kde je? — zeptal se ostře, tónem, který zněl spíš jako rozkaz.

Nastalo ticho. Ženy na sebe nervózně pohlédly.
— O kom… mluvíte? — zakoktala Světlana.
— O té dívce, — řekl muž a ukázal na svého otce. — Té, která mu pomohla.

Nikdo neodpověděl. Olga polkla naprázdno.
— Už tu nepracuje, — vypravila ze sebe konečně.

Muž přimhouřil oči. Zkoumal každou z nich, jako by vážil jejich vinu. A pak pronesl klidným, ale ostrým hlasem:
— To je škoda. Protože jestli sem nepatří ona… možná sem nepatříte ani vy.

Ta slova dopadla jako nůž. Obě ženy zbledly.

PRAVDA VYŠLA NAJEVO

Brzy se ukázalo, jak to doopravdy bylo. Ten „ubohý dědek“ nebyl žádný chudák. Byl to majitel jedné z největších sítí autosalonů v regionu. Dojel schválně ve starém autě, aby vyzkoušel, jak se k němu lidé zachovají.

A Anna — ta, které se smály a kterou vyhodili — byla jediná, kdo mu projevil lidskost. Nepodívala se na něj jako na břemeno, ale jako na člověka.

Muž v obleku, jeho syn, se vrátil právě proto, aby ji našel. Ne proto, aby se pomstil, ale aby odměnil její laskavost. A přesto jeho chladná slova zůstala těm dvěma navždy vryta do paměti.

EPILOG

O pár dní později Annu našli. Nabídli jí práci v jednom z autosalonů, s platem mnohem vyšším než na pumpě — a s opravdovým respektem.

A ta malá čerpací stanice? Zůstala v paměti lidí ne jako místo, kde se tankuje, ale jako místo, kde posměch a krutost umlkl v jediné chvíli.

Protože když se stařík ve své Záporožci vrátil — nebylo už vůbec k smíchu.