Když notář vytáhl z aktovky bílou obálku, v místnosti zavládlo napjaté ticho. Igor Sergejevič cítil, jak mu krev buší ve spáncích. Všichni očekávali peníze, byt, možná dokonce rodinnou daču. Ale oblíbenému vnukovi připadlo jen jediné – dopis. V pečlivém písmu jeho babičky, Anny Ivanovny, stálo: „Na pomník si vezmi mou fotografii z rámečku.“

Zdánlivě prosté přání. Ale právě tato slova se stala začátkem děsivého tajemství, které navždy změnilo Igorův život.

Dědictví, které nikdo nečekal

Příbuzní si už v duchu dělili majetek, šeptem se dohadovali, co kdo prodá. Ale Igor měl jen dopis a zvláštní pokyn týkající se fotografie. Tu noc nezamhouřil oka. Pořád si opakoval: proč ta fotografie? A proč právě jemu?

Vypadalo to jako šifra, skrytý vzkaz za obyčejnými slovy.

Dům plný tajemství

Ráno, vyčerpaný, ale odhodlaný, se Igor vydal do bytu své babičky. Dveře mu otevřela matka, stroze pronesla: „Pojď dál.“ Uvnitř už byla jeho sestra Světlana – v teplácích, s rukama po lokty v krabicích. S úšklebkem házela staré věci do pytlů.

— „Čtyřicet let stejného harampádí,“ poznamenala posměšně.
Igor neodpověděl. Jeho oči se upíraly na komodu, kde stále stál známý dřevěný rámeček.

Okamžik, který změnil všechno

Natáhl se k fotografii, očekávaje obyčejný černobílý portrét. Ale když rámeček sundal ze zdi, srdce se mu sevřelo.

Za zadní stěnou objevil složený, časem zažloutlý papír. Ve stejném babiččině rukopisu četl:

„Jestli tohle čteš, znamená to, že nadešel čas. V tomto domě je ukryto něco, co nikdo jiný nesmí vědět. Jsi jediný, komu věřím. Hledej pod podlahou v ložnici.“

Dědictví stínů

Igorovi se roztřásly ruce. Co tam babička schovala? Peníze? Šperky? Nebo něco mnohem temnějšího?

Světlana si všimla jeho bledé tváře.
— „Co to máš? Ukaž.“
— „To není tvoje věc,“ procedil Igor mezi zuby a schoval lístek do kapsy.

V tu chvíli věděl: nikomu nesmí věřit. Ani těm nejbližším.

Noc vzpomínek

Ani tu noc nespal. Před očima se mu vybavovala tvář babičky, její hlas, její něžné gesto, když mu v dětství říkala: „Ty jsi pro mě ten nejdražší.“

Jestli svěřila tajemství právě jemu, muselo to být něco nesmírně vážného.

Skrytá přihrádka

Druhý den se vrátil do bytu sám. Zavřel za sebou dveře, šel rovnou do ložnice. Srdce mu tlouklo, když prohmatával podlahu. Jedna z prken povolila.

Pod ní byla dutina. A v ní zaprášená krabice svázaná provázkem.

Odhalení

Rozvázal uzel a zvedl víko. Uvnitř se třpytily staré mince, šperky, hodinky, dokumenty. Ale na vrchu ležela obálka s nápisem: „Otevři, až budeš připraven poznat pravdu o naší rodině.“

Tíha těch slov ho doslova přimáčkla. To nebylo obyčejné dědictví. To byl klíč k minulosti. Tajemství střežené desítky let.

Začátek konce

Najednou někdo silně zabušil na dveře. Světlana. Samozřejmě. Nikdy se nevzdá, dokud nezjistí, co bratr objevil. Ale Igor se už rozhodl: s nikým se o to nepodělí.

Protože nešlo o peníze. Bylo to něco mnohem většího, mnohem děsivějšího. Pravda, která mohla zničit všechny jejich jistoty.

A teď klíč držel v rukou jen on.