Tejné noci, kdy vesnice spala, zaklepali tři uprchlíci na dveře osamělé chalupy na okraji lesa. Chladný vítr se jim lepil na paty, ale ještě silnější byla hrůza z dopadení. Věřili, že zde naleznou úkryt a odpočinek. Místo toho narazili na bytost, která změnila jejich osud navždy.

Nezvaní hosté

Tři muži — roztrhaní, vyčerpaní, ale odhodlaní. Uprchli z vězení, kde každý den připomínal věčnost. Ignat se třásl horečkou, jeho tvář byla popelavá a rty popraskané. Pavel, nejrozumnější z nich, se snažil udržet pořádek. A Buga j, hrubián s šílenýma očima, se jen šklebil a lačně se rozhlížel kolem.

Dveře jim otevřela asi sedmiletá holčička. Oči měla obrovské a téměř průzračné, hlas tenký jako cinknutí zvonu. Představila se jako Ivanova Petrovna — ale s tak dospělou jistotou, že to muže znepokojilo.

„Rodiče tu nejsou. Žiju tady sama. Dáte si čaj?“ řekla klidně, jako by přítomnost tří cizinců u prahu nebyla ničím zvláštním.

Ikony v koutě

Zatímco dívka se točila kolem pece, Kuzněc prohledával chalupu. V temném koutě narazil na několik starých ikon ve zlatých rámech. Jejich tváře byly přísné, ale v malovaných očích jakoby plála jiskra života.

Otřel z nich prach a vzduch v místnosti okamžitě ztěžkl. Bez váhání ikony strčil do pytle. Nezpozoroval, že se dívka na okamžik zastavila a tiše vzdychla — jako by věděla, že od té chvíle už není návratu.

„To je ale štěstí!“ zasmál se chraplavě a vrátil se ke stolu.

Podivné pohoštění

Na stole už voněl bylinný čaj a talíř s koláčky. Muži jedli hltavě, jen Ignat se jídla ani pití nedotkl. Kroutil se bolestí, třásl se a bledl čím dál víc.

„Nebojíš se nás?“ ušklíbl se Pavel.

„Proč bych měla? Vím, proč jste přišli,“ odpověděla holčička s klidem, který mrazil.

Její slova je zasáhla jako rána. Pavel ztuhl, Kuzněc se otřásl a Buga j se rozesmál hrubým smíchem. Ale dívčin pohled je spaloval — pevný, starý, nelítostný.

Noc zkoušky

Nakonec se rozhodli odejít. Jenže jakmile vykročili ven, noc se proměnila. Cesta se kroutila a nekonečně natahovala, z mlhy se valil chlad a vzduch byl těžký. Každý krok zněl dutým ozvěnem, jako by si z nich les tropil posměch.

Ráno je našli vesničané. Byli k nepoznání: vlasy úplně bílé, tváře zvrásnělé, oči prázdné — jako by prožili desítky let během jediné noci.

Hrůza v chalupě

Když se vesničané odvážili vstoupit do chalupy, zůstali stát jako přikovaní. Uvnitř bylo vše stejné: čaj na stole, koláčky na talíři, židle kolem stolu. Jen ikony zmizely.

Na lavici seděla holčička. Její tvář už nebyla dětská. V očích jí zářila starodávná a chladná síla, cosi, co přesahovalo lidské chápání.

Lidé pochopili: nebyla to žádná dívka. Byla to strážkyně. Ta, která po staletí hlídala svaté ikony. A každý, kdo se jich dotkl, zaplatil nejvyšší cenu.

Tajemství chalupy

Od té doby se k té chalupě nikdo nepřiblížil. Šeptalo se, že stojí na hranici světů, že v ní přebývá duch převlečený za dítě. A že každý, kdo tam vstoupí s nečistýma rukama, vyjde už jiný — pokud vůbec vyjde.

Legenda přežívá dodnes: tři uprchlíci, kteří během jediné noci zšedivěli. Ale nejstrašnější nebyly jejich vlasy ani vrásky. Byly to jejich oči — oči naplněné hrůzou, kterou nelze popsat slovy.

A holčička stále čeká ve své chalupě. Čeká na dalšího, kdo se odváží zopakovat jejich chybu.