Uplynulo pět nekonečných let od chvíle, kdy se svět Ivana Michajloviče Sokolova rozpadl na dvě poloviny. Pět let od chvíle, kdy mu smrt jeho ženy vzala nejen lásku, ale i smysl života. Každé ráno se probouzel s těžkým kamenem na hrudi, každý večer usínal se stejnou vzpomínkou – na ni, na jedinou bytost, která byla jeho světlem.

Rituál smutku

Ivan si vytvořil svou rutinu, aby mohl vůbec dál žít. Šálek kávy v prázdné kuchyni, tiché kroky známými ulicemi a – co bylo nejdůležitější – pravidelné návštěvy hřbitova. Tam vždy pokládal čerstvé květiny. Vždy stejné, její oblíbené. Nakláněl se k náhrobku, šeptal pár slov lásky a odcházel, zlomený, ale věrný svému každodennímu rituálu.

Přátelé mu říkali, že musí jít dál, zapomenout. Ale on nemohl. Jeho bolest byla zároveň jeho posledním poutem k ní, a toho se vzdát nedokázal.

Den, který změnil všechno

To ráno nevypadalo jinak než všechna předchozí. Obloha byla šedá, vítr hnal suché listí po prázdných cestičkách hřbitova. Ivan pomalu kráčel, položil kytici na hrob a, jako pokaždé, zašeptal: „Miluji tě.“ Poté se obrátil a zamířil domů.

Netušil, že skutečné překvapení ho čeká až za dveřmi jeho vlastní kuchyně.

Neuvěřitelné odhalení

Dopoledne ubíhalo pomalu, Ivan cítil zvláštní neklid, ale nevěnoval mu pozornost. Kolem poledne se rozhodl jít do kuchyně pro sklenici vody. Otevřel dveře… a zůstal stát jako přimrazený.

Na stole stála váza. A v ní – kytice květin. Ne ledajakých. Přesně těch samých, které toho rána položil na hrob své ženy.

Okvětní lístky se stále leskly ranní rosou. Zlomený stonek byl ohnutý přesně tak, jak si pamatoval. Nebylo pochyb. Pomalu natáhl ruku, dotkl se květů – byly skutečné. Čerstvé. Voňavé.

Poselství z druhého břehu?

Jak to bylo možné? Dveře byly zamčené. Nikdo do domu nevstoupil. Nikdo neznal jeho každodenní rituál. A přesto – tam, přímo před jeho očima – stálo nevysvětlitelné.

V tom tichu Ivan pocítil něco, co necítil celé roky. Její přítomnost. Nebyla tam tělem, ale byla tam duchem. Možná to byl vzkaz. Možná znamení, že jejich láska trvá dál, navzdory smrti.

Nikdy nenašel rozumné vysvětlení. Ale od toho dne se jeho bolest proměnila. Nezmizela, ale byla v ní i nová síla: naděje. Naděje, že opravdová láska nikdy nezemře.

Epilog

Ivan dál chodil na hřbitov, dál nosil květiny. Ale pokaždé, když je pokládal, na rtech se mu objevil slabý úsměv. Jako by čekal, že se znovu objeví na jeho stole.

A když se ho lidé ptali, jak dokáže žít dál po takové ztrátě, odpovídal vždy stejně:

„Protože ona je pořád se mnou. Vím to. Viděl jsem to.“