Už dlouho jsme s manželem snili o dovolené. Pořád se ale něco stavělo do cesty — práce, povinnosti, nečekané události. Tentokrát se nám to však konečně podařilo. Koupili jsme letenky na poslední chvíli a, jak se dalo čekat, sedadla nebyla vedle sebe. Nevadilo mi to: dvě hodiny odloučení nejsou nic ve srovnání s celým týdnem u moře.

Když jsem nastoupila do letadla, prošla jsem kolem manžela a koutkem oka zahlédla, kdo sedí vedle něj. Mladá dívka, sotva dvacetiletá, v ultrakrátkých džínových šortkách, s rudou rtěnkou a řasami tak dlouhými, že připomínaly vějíře. Nejsem žárlivý typ, a tak jsem si jen řekla: „Dobře, ať tam sedí.“

Jenže o půl hodiny později jsem pochopila, že jsem se mýlila

Zpočátku to vypadalo nevinně. Chichotala se u každé manželovy věty, nakláněla se k němu, jako by mu svěřoval tajemství. Pak přišly „náhodné“ doteky — letmé šťouchnutí loktem, žádost o pomoc s taškou, ruka, která se zbytečně otírala o jeho. Manžel, vždy zdvořilý, reagoval krátce a bez zájmu.

Jenže ona nepřestávala. Jako by si myslela, že když muž necestuje se ženou po boku, je volný terč. A vrchol nastal, když natáhla své dlouhé nohy na opěradlo před sebou — přímo před oči mého muže. Byla to jasná provokace.

V tu chvíli jsem se rozhodla zasáhnout

Mohla jsem to ignorovat. Mohla jsem čekat, až ji to přestane bavit. Ale něco ve mně se zlomilo. Nechat ji dál znamenalo dovolit jí, aby si myslela, že je v pořádku zahrávat si s manželstvím cizích lidí.

Zvedla jsem se, došla k nim a zastavila se u jejich sedadel. Manžel se na mě podíval s úlevou, když jsem mu položila ruku na rameno a usmála se na něj. Pak jsem se obrátila k ní a klidným, ale chladným hlasem řekla:
— „Slečno, vidím, že máte ráda pozornost. Ale vyberte si někoho jiného. Tento muž je můj manžel.“

Na okamžik zavládlo v kabině ticho. Několik cestujících se otočilo. Dívka okamžitě stáhla nohy, její tváře zrudly a koktavě vyhrkla: „Já jsem jen chtěla…“ Ale bylo pozdě.

Moje lekce byla jednoduchá, ale účinná

Nemusela jsem křičet. Nemusela jsem ji urážet. Nemusela jsem dělat scénu. Stačilo nastavit jasné hranice. A to úplně změnilo situaci: zbytek letu seděla zticha, s očima zabořenýma do telefonu.

Krátce nato mi manžel stiskl ruku a zašeptal:
— „Ty vždycky víš, jak věci ukončit. Děkuju.“

Co jsem si z toho odnesla

Takových dívek je mnoho. Myslí si, že flirt je nevinný, ale ve skutečnosti je to neúcta k ostatním a k jejich vztahům. Respekt je přitom tak jednoduchý: neplést se do toho, co není naše.

Já jsem pochopila, že chránit manželství neznamená žárlit nebo vyvolávat hádky. Znamená to mít tichou sílu a odvahu říct „dost“. Lekce, kterou jsem té dívce dala, nebyla o tom ji ponížit. Byla to připomínka, že cizí štěstí není hračka.

Dnes, když si na ten let vzpomenu, usměju se. Mám důkaz, že můj muž je člověk, kterému mohu důvěřovat. A ukázala jsem, sobě i ostatním, že existují hranice, které se prostě nepřekračují.