Říká se, že sousedé mohou být vašimi největšími spojenci – nebo nejhoršími nepřáteli. Nikdy bych nevěřila, že ta moje se stane obojím najednou. To, co začalo jako jednoduchá laskavost, se proměnilo v ledovou zradu a nakonec ve chvíli pomsty, která jí zůstane navždy vrytá do paměti.

Když 200 € znamená přežití

Jmenuji se Lila, je mi 48 let, vychovávám dvě děti a život mě nikdy nešetřil. Manžel mě před šesti lety opustil pod záminkou, že se „potřebuje najít“. Pravda je, že už se nikdy nevrátil. Od té doby jsem sama vychovávala syna Judea, dnes už dospívajícího, a malou Ivy. Pracuji z domova v call centru a můj plat stěží pokryje základní výdaje. Každé euro má cenu zlata.

Jednoho rána zaklepala na mé dveře nová sousedka, Satie, kolem třicítky. Vypadala vyčerpaně, skoro zoufale.
— „Lilo, včera jsem pořádala velkou oslavu a dům je v katastrofálním stavu. Musím odjet do práce, mohla bys mi pomoct s úklidem? Zaplatím ti 200 €.“

Zaváhala jsem. Dva dny mého času za cizí nepořádek? Ale ta částka pro mě znamenala naději. Přikývla jsem.

Když jsem vešla do jejího domu, připadalo mi, že jsem vstoupila na bitevní pole: prázdné lahve, zbytky jídla, lepkavé koberce, hory nádobí. Dva dny jsem drhla, myla, dezinfikovala a vynášela pytle odpadu. Ruce mi krvácely od puchýřů, záda bolela, ale myslela jsem jen na děti a na to, že ta práce má cenu.

Ledová zrada

Když bylo hotovo a dům zářil čistotou, šla jsem si vyzvednout slíbené peníze. Satie mi otevřela s chladným výrazem.

— „Zaplatit? A za co?“

Zůstala jsem jako opařená. „Za těch 200 €. To byla naše dohoda.“

Pokrčila rameny. „Něco takového jsem nikdy neřekla. Musíš se mýlit.“ A odešla k autu, nastartovala a odjela. Zůstala jsem stát sama na prahu, ponížená a prázdná.

Dva dny dřiny zmizely jednou větou. Vzala mě za hlupáka. Ale netušila, že já se nenechám využívat.

Pomsta se rodí

Tu noc jsem oka nezamhouřila. Vztek mě spaloval, ale místo slz jsem plánovala. Pokud si myslela, že to projde bez následků, hluboce se mýlila.

Dva dny jsem byla v jejím domě. Viděla jsem účty po splatnosti, trapné dopisy ponechané na stole, neuzamčený počítač s otevřenými maily. Všechna tajemství, která pečlivě skrývala před okolím. Její image dokonalé ženy byla jen tenká fasáda.

A já věděla, jak ji zničit.

Rána pod pás

Nenápadně jsem si pořídila kopie několika kompromitujících dokumentů. Poté jsem je anonymně doručila do schránek jejích nejbližších přátel.

Současně jsem začala mezi sousedy vyprávět pravdu: jak mě prosila o pomoc a jak nakonec odmítla zaplatit. Šeptanda udělala své. Úsměvy a obdiv, které tak milovala, se rychle proměnily v podezíravé pohledy. Její večírky se vyprázdnily, přátelé se odvrátili a pověst, na které si tolik zakládala, se sesypala jako domeček z karet.

Každé ráno jsem ji vídala, jak vychází z domu se sklopenýma očima, spěšným krokem a nuceným úsměvem.

Lekce, kterou si zapamatuje

Ne, těch 200 € jsem už nikdy neviděla. Ale získala jsem něco mnohem cennějšího – svou důstojnost. Dokázala jsem jí i sobě, že nejsem žena, se kterou si může kdokoliv zahrávat.

Dnes, kdykoliv se naše cesty zkříží, uhýbá pohledem. Ví, co udělala. Ví, co jsem udělala já. A hlavně ví, že na ten den, kdy se mě pokusila podvést, nikdy nezapomene.