Dvanáct dlouhých let žil v cele B-17 a počítal dny do chvíle, kdy bude jeho osud definitivně zpečetěn. Každé ráno bylo připomínkou rozsudku, každý nádech ozvěnou obvinění, které nikdy nepřestal popírat. Přísahal, že je nevinný, ale nikdo mu nenaslouchal. Zpočátku bojoval – psal odvolání, žádal o přezkoumání případu, obracel se na právníky. Postupně ho ale čas zlomil. Jeho hlas ztichl a on se smířil s tichem i s osudem.

Jediným poutem k minulému životu byl jeho německý ovčák. Nebyl to jen pes – byl to jeho rodina, jeho přítel, jediné stvoření, kterému kdy skutečně věřil. Našel ho jako třesoucí se štěně v temné uličce a od toho dne byli nerozluční. Každá vzpomínka s ním byla jako světélko, které nosil v nejtemnějších koutech své duše.

Když mu ředitel věznice podal papír a zeptal se na poslední přání, nežádal luxusní večeři, cigarety ani kněze. Jeho rty se sotva pohnuly, když tiše zašeptal:
— Chci vidět svého psa. Naposledy.

Strážní se po sobě nevěřícně podívali. Takovou prosbu ještě nikdy neslyšeli. Po dlouhém váhání souhlasili. V den, kdy měl být rozsudek potvrzen, ho vyvedli na vězeňský dvůr. Poprvé po dvanácti letech vdechl vzduch, který nebyl spoután zdmi a železnými mřížemi.

A pak ji přivedli. Německá ovčanda, zestárlá, ale stále silná, ho poznala okamžitě. Prudce se vytrhla z vodítka a rozběhla se přímo k němu. V tu chvíli se čas zastavil. Muž padl na kolena a pes ho objal tlapami, zatlačil čenich do jeho hrudi.

Nikdo nečekal, že uvidí slzy. Ale vězeň plakal. Už se nebál smrti, bál se jen jediného — že opustí svět, aniž by se rozloučil s jedinou bytostí, kterou kdy miloval.

Pak se stalo něco, co nikdo nechápal. Pes se náhle napjal a začal zuřivě štěkat. Nebyl to radostný štěkot, ale varování, hněv. Tahal pána za rukáv a upřeně hleděl na muže mezi přihlížejícími. Byl to svědek, který před lety proti vězni vypovídal — muž, jehož slova ho uvrhla do cely B-17.

Ovčák se vrhl dopředu, vrčel a vyrazil s takovou silou, že ho dva strážní stěží udrželi. Dvůr ztichl v naprostém šoku. Jeden z dozorců tiše pronesl:
— Psi vycítí to, co my nikdy nevidíme.

Ředitel věznice, kdysi zkušený vyšetřovatel, zpozorněl. Proč právě tento muž? Proč taková reakce? Podezření v něm zakořenilo okamžitě.

Bylo zahájeno nové vyšetřování. A to, co vyšlo najevo, otřáslo všemi. Svědek, na kterého pes tak prudce reagoval, lhal. Byl sám zapletený do zločinu. Jeho falešná výpověď zničila život nevinného člověka.

Vězeň, který už kráčel vstříc konci, uslyšel úplně jiný rozsudek. Jeho případ byl znovu otevřen. Pravda, pohřbená pod lží a lhostejností, konečně vyšla na světlo — díky neochvějnému instinktu věrného psa.

Setkání, které mělo být rozloučením, se stalo začátkem nové kapitoly. Objímal svého ovčáka znovu — a tentokrát to nebylo naposled.

A v tu chvíli i ti nejtvrdší dozorci pochopili jednoduchou, ale drtivou pravdu: ve světě, kde zrada a lež mohou zničit život člověka, je to často jen psí věrnost, co dokáže zachránit jeho duši a vrátit spravedlnost.