Když můj dědeček oznámil, že začne sbírat skořápky od vajec, celá rodina propukla v smích. Jak by mohlo mít něco tak křehkého a bezcenného, co všichni bez váhání vyhazují, jakoukoli hodnotu? Brali jsme to jako jeho podivnou, neškodnou zálibu, která mu krátí dlouhou chvíli. Netušili jsme, že tato posedlost, která se nám zdála směšná, nás po čtyřech letech doslova ohromí.

První kroky podivného koníčku

Začalo to docela nenápadně. Jednoho rána při snídani děda místo toho, aby vyhodil skořápku od vajíčka natvrdo, pečlivě ji odložil stranou. Mysleli jsme, že jde o náhodu. Jenže další den to udělal znovu. Skořápky opláchl, usušil a uložil do malé krabičky. Postupně se objevovaly další nádoby: skořápky bílé, hnědé, křepelčí, kachní. Každý nový kus byl pro něj malým vítězstvím – pro nás důvodem k pobaveným narážkám.

„Proč to děláš?“ ptala se máma.
„Jednou pochopíte,“ odpovídal s potutelným úsměvem.

Rodinné škádlení

Začali jsme mu říkat „sběratel vajec“. Někdy jsme mu přinesli neobvyklé skořápky jen proto, abychom viděli, jak radostně je přidává do své sbírky. S přibývajícím časem se ale jeho pokoj proměnil: na stolech se objevily štětce, barvy, nástroje na jemné rytí, laky. Bylo jasné, že to není jen krátkodobá zábava. My jsme to však stále brali na lehkou váhu.

Den odhalení

Po čtyřech letech, v den výročí svatby mých rodičů, nás děda pozval do své „tajné dílny“. To, co jsme tam spatřili, nám vyrazilo dech. Před námi se rozprostíral malý soukromý muzeum. Regály byly zaplněné stovkami skořápek proměněných v umělecká díla. Některé byly zdobené zlatými ornamenty připomínajícími byzantské ikony, jiné vyřezané tak jemně, že připomínaly krajku. Uvnitř některých vytvořil miniaturní scény – betlémy, venkovské krajinky, květinové kompozice.

Šok a obdiv

Nemohli jsme uvěřit vlastním očím. Muž, z něhož jsme si celé roky tropili žerty, se ukázal být skutečným umělcem. Každá skořápka měla svůj příběh, každé dílo bylo jedinečné. Uvědomili jsme si, že zatímco my jsme se smáli, on tiše a trpělivě pracoval, až dosáhl výsledku, který mohl konkurovat i výstavám v galerii.

Nečekané důsledky

O jeho sbírce se rychle dozvěděli sousedé i známí. Lidé přicházeli, aby se na jeho díla podívali, a odcházeli ohromeni. Někteří mu nabízeli účast na výstavách, jiní chtěli jeho práce koupit. Dědeček se jen usmíval a říkal: „Hlavní je, že teď už víte, proč jsem to všechno dělal.“

Životní lekce

Pro naši rodinu se tento příběh stal symbolem. Naučil nás, že i to, co se zdá zbytečné či směšné, se může proměnit v něco výjimečného, pokud se do toho vloží srdce a vytrvalost. Dědeček nám ukázal, že krása může vzniknout i z toho, co ostatní považují za odpad, a že skutečná hodnota není v drahých věcech, ale v lidské tvořivosti a trpělivosti.

Dodnes, kdykoli se díváme na jeho sbírku, cítíme směs obdivu a studu za naše tehdejší smíchy. Protože on nám dokázal, že genialita se často skrývá v té nejjednodušší podobě.