Restaurace zářila pod zlatým světlem křišťálových lustrů. Tlumený šum rozhovorů, cinkání sklenic, vůně drahých jídel — všechno plynulo ve své obvyklé, honosné harmonii.
Až do chvíle, kdy ji přerušil tichý, rozechvělý hlas malé holčičky:

— „Pane… mohu s vámi povečeřet?“

Všechno ztichlo. Příbory zůstaly ve vzduchu, hlasy utichly, oči se obrátily směrem k ní.

Leonard Kramer — muž, jehož jméno otvíralo dveře každé bance, vlastník hotelového impéria a symbol chladného úspěchu — zvedl hlavu od sklenky vína.
Před ním stála drobná dívka, bosá, s rozedraným svetrem a očima, které neodrážely světlo, ale hlad a zimu.

Vrchní číšník zasyčel:
— „Okamžitě odsud vypadni!“

Ale Kramer zvedl ruku.
— „Počkejte,“ řekl klidně, avšak s autoritou, která nedovolovala odpor.

Dívka se nepohnula. Jen sevřela ruce v pěst, jako by se bála, že ji vyženou.
— „Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
— „Sofie,“ zašeptala. „Nechtěla jsem nic špatného… jen jsem chtěla cítit vůni jídla. Dlouho jsem nejedla.“

Její slova se rozlila sálem jako ledová vlna. Někteří hosté se odvrátili, jiní se začali neklidně vrtět. Vzduch ztěžkl — poprvé tam nebyl cítit luxus, ale stud a lidskost.

Kramer pomalu vstal.
— „Posaď se, Sofie. Dnes budeš večeřet se mnou.“

Vrchní zbledl, ale neodvážil se odporovat.
Za pár minut přinesli kouřící misku s polévkou a čerstvý chléb. Sofie jedla pomalu, opatrně, jako by se bála, že jídlo každou chvíli zmizí.

Leonard mlčel. Jen ji pozoroval — a v jejím pohledu viděl kus sebe. Chlapce, který kdysi vyrůstal v chudinské čtvrti, hladový, bosý, zapomenutý.

Když dívka dojedla, zeptal se tiše:
— „Kde máš rodiče?“

Sofie sklopila oči.
— „Maminka umřela v zimě. Tatínek… odešel. Spím v starém autobusu u nádraží.“

Tato slova zasáhla i jeho kamenné srdce. Kramer pomalu vytáhl vizitku a položil ji před ni.
— „Zítra přijď sem. To je moje kancelář. Pomůžeme ti. Nebudeš už sama.“

Restaurace opět utichla. Ale tentokrát to nebylo ticho z překvapení, nýbrž z úcty. Lidé, kteří ještě před chvílí viděli jen milionáře, najednou spatřili člověka.

Dalšího rána se o tom mluvilo v celém městě.

Leonard Kramer oznámil, že zakládá nadaci pro děti bez domova. Nebyla to reklama ani gesto — bylo to rozhodnutí, které změnilo jeho život i životy mnoha jiných.

Prodal jednu ze svých jachet a všechny peníze věnoval na výstavbu útulků, škol a jídelních center.

„Nechci, aby někdy nějaká Sofie stála bosá před restaurací a prosila jen o to, aby mohla cítit vůni jídla,“ řekl novinářům.

Město oněmělo.
Muž, o kterém si všichni mysleli, že má srdce z kamene, ukázal, že i nejbohatší mohou mít soucit.

Za týden se otevřel první útulek — přijal dvacet dětí. Za měsíc už sto.
A když Sofie poprvé vešla dovnitř, novináři si všimli, že se drží Leonardovy ruky.

Usmívala se.
A on také.

Svět se nezměnil přes noc. Ale v ten večer, kdy malá holčička pronesla svou větu — „Pane… mohu s vámi povečeřet?“ — se něco pohnulo.
Zrodilo se něco většího než charita: probuzení lidskosti.

Leonard Kramer, který kdysi věřil, že moc leží v penězích, pochopil, že skutečná síla spočívá v odvaze vidět cizí bolest… a neodvrátit se.

Od té doby zůstává v jeho restauraci vždy jeden stůl prázdný.
Na něm stojí miska horké polévky — pro případ, že by někdo další potřeboval trochu tepla.