Siréna hasičů trhala vzduch, ale lidé na ulici přesto křičeli, běhali a natáčeli na telefony.

Když auto zastavilo přímo u budovy, vystoupil z něj hasič — muž kolem padesátky, s černými, lehce prošedivělými vlasy a v ošuntělé uniformě. Byl unavený, ale odhodlaný. Jeho pohled klouzal po každém patře, po každém záblesku ohně. Věděl — uvnitř jsou lidé.

Beze slova otevřel přihrádku a vytáhl těžkou hadici. Jeho kolegové zapojovali čerpadla, připravovali žebříky. Všude kolem byl hluk, pach spáleného plastu a betonu. Oheň už olizoval horní patra a žár byl tak silný, že se asfalt pod nohama začal tavit.

A najednou — skrze hluk, sirény a křik — prorazil ženský hlas. Ostrý, pronikavý, plný zoufalství.
„Kde jste byli?! Proč tak pozdě?!“ křičela žena, šedovlasá, asi sedmdesátiletá, v kabátu zapnutém křivě ve spěchu.

Rozběhla se přímo k hasiči, který držel hadici, a bez ohledu na nebezpečí ho zasypala výčitkami. V jejích očích byl strach a vztek — možná někdo z jejích blízkých zůstal uvnitř.

Hasič neodpověděl. Podíval se jí přímo do očí — pohledem, v němž nebyla ani urážka, ani zloba, jen soustředění. V tu chvíli pro něj existoval jen jediný cíl — oheň.

Po několika minutách voda udeřila do zdi plamenů. Oheň syčel, burácel, ale hasiči stáli až do konce. Po několika hodinách boje budova, ohořelá a mrtvá, konečně ztichla.

Druhý den v televizi ukazovali záběry. Moderátorka slavnostně oznámila:

„Hasič Armen Davtjan zachránil patnáct lidí, včetně dítěte uvězněného ve výtahu. Byl oceněn za statečnost.“

Žena, která reportáž viděla, ztuhla. Včerejší výkřik se jí ozval v paměti. Srdce jí sevřela hanba. Uvědomila si, že nekřičela na viníka — ale na toho, kdo riskoval život pro ostatní.

O týden později ho spatřila v supermarketu — toho samého hasiče. Stál u pokladny, v obyčejné bundě, vybíral chléb a mléko. Žena k němu přistoupila a rozechvělým hlasem řekla:
„Odpusťte mi, prosím… Tehdy jsem… nechápala…“

Podíval se na ni se stejným klidem jako tehdy. Usmál se — unaveně, ale upřímně — a tiše přikývl.
Více slov nebylo třeba.