Vlk nechtěl odejít od rakve. Nejdřív to vypadalo jako náhoda — zbloudilé zvíře, které vtrhlo do smuteční síně. Ale všichni poznali, že to není obyčejný vlk. Byl to Charlie, ten samý, kterého Julia kdysi zachránila v karpatských lesích. Sedl si k rakvi a ani se nepohnul. Položil hlavu na bílý závoj a vydechl dlouhý, chraplavý tón, který se zařezával do ticha jako nůž.

Lidé si začali něco špitat. Někdo ho chtěl vyhnat, jiný se bál přiblížit. Ale vlk zůstal nehybný, jen jeho oči se leskly pod světlem svíček.
„Vlk neopustil rakev ženy,“ zašeptal jeden ze svědků.
A pak si někdo všiml — prst mrtvé se pohnul.
Ne moc, sotva znatelně, jako kdyby se chvěla kapka vody.

„To se mi zdálo?“
„Ne, podívej se!“

Charlie zvedl hlavu, přitiskl tlapy k víku a zhluboka se nadechl, jako by cítil tep. A pak — prudce trhl. Dřevo zapraskalo, svíce se rozvlnily, lidé vykřikli.

— Okamžitě ho odveďte! — vykřikl někdo.
— Nechte ho, — ozvala se tichá ženská postava v černém. — Vidí víc než my.

Julia… mladá dívka s laskavým srdcem, která milovala přírodu víc než lidi. Našla Charlieho před lety v lese, chyceného do želez. Ošetřila mu ránu, krmila ho, a když se uzdravil, pohladila ho po hlavě a řekla:
„Když mě někdy ztratíš, najdi mě.“

Ten den měl být nejšťastnějším dnem jejího života. Bílé šaty, květiny, hudba, smích… A pak náhlý výkřik. Julia zbledla, zachvěla se a zhroutila. „Srdeční zástava,“ řekli lékaři. Všechno se změnilo v hrůzu.

Ivan, její snoubenec, byl zničený. Stál u rakve a nemohl pochopit, jak mohla zmizet během vteřiny.
Ale Charlie… on věděl.

Vlk se pohnul. Přitiskl čenich k jejím vlasům.
„Podívejte!“ vykřikl mladík s kamerou. „Ona není studená!“

Nikdo se neodvážil přiblížit, ale starý soused, včelař, který znal bylinky, se pomalu naklonil. Přivoněl a ztuhl.
— Hořké mandle… — zašeptal. — To není parfém. To je jed.

Lidé se začali rozhlížet jeden po druhém.
Charlie znovu zavyl, tentokrát jinak — tišeji, bolestněji.
Položil tlapy na víko a všichni ucítili, že něco není v pořádku.

Dveře se rozletěly. Dovnitř vběhl policista a dva zdravotníci.
„Dostali jsme hlášení,“ oznámil. „Někdo byl v noci u márnice.“

Když otevřeli rakev, čas se zastavil. Julia ležela nehybně, ale její hrudník se lehce zvedl.
— Má tep! — vykřikl zdravotník. — Je živá!

Nastalo šílenství. Lidé plakali, objímali se, nevěřili vlastním očím. Ivan padl na kolena. Charlie se nehýbal — jen tiše seděl, jeho zlaté oči sledovaly každý její pohyb.

Julia otevřela oči. Pomalu, jako by se vracela z velké dálky.
— Ty… ty jsi mě našel, — zašeptala, když spatřila vlka.

Vlk neodpověděl. Jen sklonil hlavu. A v té chvíli každý v sále věděl, že bez něj by dívka ležela navždy pod zemí.

Později policie objevila v sále malou lahvičku. Etiketa byla utržená, ale nápis zůstal čitelný: Aceto…
„Acetonitril,“ vysvětlil chemik. „Zanechává vůni hořkých mandlí. Smrtelný i v malém množství.“

„Kdo to sem přinesl?“
Nikdo neodpovídal.
Až družička, bledá a třesoucí se, ustoupila o krok.
— Já… já nechtěla zabít… jen jsem… chtěla, aby se svatba odložila…

Vlk zavrčel. Ne hlasitě — jen tak, že se všem sevřelo srdce.
Nikdo nic neřekl. Pravda už byla jasná.

O týden později, když se Julia zotavila, šla s Ivanem zpátky do lesa. Tam, kde kdysi sundala Charliemu železa z nohy.
Vlk se objevil mezi stromy, pomalu, klidně, s jizvou na tlapě.
Julia se usmála, poklekla a pohladila ho.
— Jsem ti dlužná život, — řekla tiše.

Charlie se zvedl, zvedl hlavu k nebi a zavyl.
Ne smutně — ale vítězně. Jeho hlas se nesl nad horami, mezi větvemi, a vracel se jako ozvěna.

Od té doby, když Julia a Ivan večer zapálí svíčky, otevřou okno směrem k lesu.
A někdy, v noci, je slyšet ten samý hlas.
Tichý, hluboký, nekonečný.
Hlas vlka, který zůstal, když všichni odešli.
Hlas, který jednou překonal smrt.