Když se Zoya a Denis vzali, zdálo se, že začíná jejich vysněný život. Denisova matka, Angelina Pavlovna, už léta žila sama ve velkém bytě po svém zesnulém manželovi. Když jí mladí nabídli, že se k ní nastěhují, rozplakala se radostí.
„Zůstaňte se mnou, děti,“ řekla tiše. „Jen vás prosím – můj pokoj nechte být. Tam zůstaly mé nejdražší vzpomínky.“

Zpočátku panovala v domě pohoda. Angelina byla milující a ohleduplná tchyně – nikdy se do ničeho nepletla, pomáhala vařit, uklízet a Zoyu brala jako vlastní dceru. Denis pracoval, Zoya se starala o domácnost a všechno vypadalo dokonale.

Ale idyla netrvala dlouho. Denis se začal měnit. Přestal se usmívat, často se vracel domů pozdě, někdy dokonce vůbec. Když se Zoya zeptala, co se děje, jen mávl rukou.
„Mám spoustu práce,“ odsekl. Ale jeho oči se dívaly jinam.

Zoya věřila, že narození dítěte všechno spraví. Chtěla, aby se jejich domov znovu naplnil láskou. Jenže když přišel den porodu – Denis nikde. Telefon nebral. Ani po narození malé dcerky se neukázal. Poslal jen krátkou zprávu:
„Nestíhám. Vyřídím to později.“

Zoya seděla v nemocničním pokoji, slabá, vyčerpaná – a přesto šťastná. Dcerka byla nádherná. Jen na její ručičce bylo zvláštní znamení – tmavý půlměsíc.
„To je symbol štěstí,“ usmála se sestra.
Zoya však cítila něco jiného. Jakési nevysvětlitelné chvění, které ji neopouštělo.

Když nadešel den propuštění, Zoya čekala před porodnicí. Denis slíbil, že přijede. Ale nepřijel. Po několika marných pokusech se dovolala – a z telefonu se ozval chladný, cizí hlas:
— „Nejedu. Postarej se o to sama.“
— „Denisi, co to říkáš? Máš dceru!“
— „Nemám už nic,“ odpověděl klidně a zavěsil.

Zoya zůstala stát s dítětem v náručí. Když k ní o pár minut později přijela Angelina Pavlovna, všimla si, jak bledá je její snacha. Vzala vnučku do náruče – a ztuhla.
„Proboha… to znamení…“ zašeptala.

O pár dní později se Denis vrátil. Byl neoholený, rozcuchaný, jakoby o deset let zestárl. Zoya mu mlčky podala dítě.
„Podívej, to je naše Anička.“
Denis se sklonil – a v tu chvíli zbledl.
„Co to má na ruce?“
„Jen mateřské znaménko,“ vysvětlovala Zoya.
„Ne!“ vykřikl. „To není možné! Viděl jsem to už jednou!“

Zoya nechápala. Denis začal couvat, dýchal těžce.
„Ještě předtím, než jsem tě poznal,“ hlesl, „jsem měl vztah s jednou dívkou. A ona měla přesně tohle znamení. A zmizela…“

V tu chvíli do pokoje vstoupila Angelina Pavlovna. V ruce držela starou, zažloutlou fotografii.
„Denisi,“ řekla pomalu, „ta dívka, o které mluvíš… nebyla žádná cizinka. Byla to tvoje sestra.“

Denis se zarazil, jako by ho někdo udeřil.
„Moje… cože?“
„Byla jsi malý, když se narodila. Měla stejné znamení na ruce. Lékaři říkali, že jde o vzácnou dědičnou mutaci. Zemřela po pár měsících. Nikdy jsem ti o ní neřekla – nechtěla jsem, aby ses trápil.“

Zoya držela dítě pevněji. Denis klesl na kolena, chytil dcerčinu ručičku a tiše vzlykal.
„Odpusť mi,“ šeptal. „Odpusť mi, Aničko.“

Ten večer seděl Denis dlouho u postýlky. Celou noc nespal. Když svítalo, Zoya ho našla, jak hladí dcerku po ruce, kde bylo to znamení, které mu kdysi nahánělo strach.
Teď už věděl, že to není kletba – ale dar.

O pár měsíců později přišli lékaři s překvapivou zprávou. Znaménko měnilo tvar. Ukázalo se, že Anička má neobvyklou krevní strukturu – díky níž by mohla zachraňovat jiné děti s vážnými nemocemi.

To, co se Denisovi zdálo jako prokletí, se proměnilo v požehnání.
Z chladného, uzavřeného muže se stal milující otec. Každý den držel Aničku za ruku a děkoval za druhou šanci.

Zoya se na ně dívala se slzami v očích. Věděla, že právě ta malá ruka – s půlměsícem, který kdysi přinesl bolest – teď drží celý jejich svět pohromadě.