„MAMI, JSEM NA ZEMI“ – řekl ve snu syn dávno ztraceného vojáka. „ŽIJU… POMOC…“ A od té noci už žena nikdy nebyla stejná.

Jmenovala se Marie Kovařová. Obyčejná žena z malého města u Plzně, která ztratila svého syna Tomáše během války na Balkáně. Měl tehdy jen třiadvacet let, byl plný života a odhodlání. Odjel jako dobrovolník, slíbil, že se vrátí. Nikdy se nevrátil.

Uběhlo více než dvacet let. V úředních záznamech byl označen za „nezvěstného“. Ale Marie tomu nikdy neuvěřila. Každý večer zapalovala svíčku na parapetu a šeptala do tmy:
„Tomáši, pokud jsi tam někde, dej mi znamení…“

A znamení přišlo.
Ne z tohoto světa.

Jedné noci se Marie probudila s pocitem, že někdo stojí v její ložnici. Všude bylo chladno, v zrcadle naproti posteli se místo jejího odrazu objevila cizí tvář. Bledá, špinavá, s oči plnými hrůzy. A pak uslyšela hlas, slabý, z hlubin, ale naprosto zřetelný:

— Mami… jsem na zemi… žiju… pomoc…

Marie vykřikla, ale zvuk zůstal uvězněný v hrdle. Cítila, jak jí běhá mráz po zádech, jak vzduch houstne a čas se zastavil. Když se probrala, ležela na zemi a v ruce držela vojenský odznak se jmenem Tomáš Kovař.
Odznak, který byl před dvaceti lety položen do jeho prázdného hrobu.

Ráno Marie nemohla mluvit. Doslova. Když otevřela ústa, z nich nevyšel ani hlásek. Doktoři říkali, že je to šok. Ale když se jí pokoušeli prohlédnout jazyk, zůstali stát v němém úžasu.
Neměla jazyk.
Žádná rána, žádná krev, jen hladká tkáň, jako by ho někdo odstranil chirurgicky — a bez bolesti.

Od té chvíle psala všechno na papír. Na jednom z nich napsala velkými písmeny:

„Slyším ho. Každou noc.“

Sousedé potvrzovali, že z jejího bytu se v noci ozývá mužský hlas. Mladý, zoufale volající:
— Mami… vidíš mě? Tady jsem…

A pak dlouhé ticho. Jen tikání hodin a pláč.

Marie začala kreslit podivné mapy. Na stěny svého bytu malovala křídou znaky, kříže, souřadnice. Tvrdila, že Tomáš je „uvězněn mezi světy“ a že musí najít místo, kde jeho duše zůstala připoutaná k tělu.

O týden později zmizela.
Dveře bytu byly zavřené zevnitř. Na stole ležela svíčka a list papíru s nápisem:

„NEHLEDEJ MĚ, MAMI. UŽ JSEM DOMA.“

Policie nejprve předpokládala sebevraždu. Ale pod domem, kde Marie žila, dělníci náhodou narazili na starou betonovou konstrukci — zazděný sklep. Uvnitř našli ostatky muže v vojenské uniformě, bez dokumentů, s vyříznutým jazykem. Látka uniformy odpovídala těm, které nosili vojáci na Balkáně v devadesátých letech.

Analýza DNA potvrdila nepředstavitelné:
Byl to Tomáš Kovař.

Jak se jeho tělo dostalo zpátky do Čech, nikdo neví. Neexistoval záznam, žádný převoz, žádný důkaz. Jen to tělo, v dokonalém stavu zachování, a jazyk – opět zmizelý.

Od té doby je dům v ulici Na Stráni opředen strašidelnými pověstmi. Lidé říkají, že v noci vidí v okně ženskou siluetu a za ní mladého muže v uniformě. Někdy je slyšet tichý šepot:

— Mami… už neplač… jsem doma…

Když se policie pokoušela byt zapečetit, na vnitřní straně dveří se objevilo vyřezané slovo:
„ZEMĚ“

Nikdo netuší, kdo ho tam vyrýval. A nikdo už nechce v tom domě žít.

Říká se, že pokud v noci půjdete kolem a zavoláte jméno „Tomáš“, z okna se na okamžik rozsvítí svíce.
A když vyslovíte „Mami, jsem na zemi“, z hlubin ticha se ozve hlas, který vás už nikdy nepustí.