Naposledy jsem hodil klacek… A myslel jsem, že jako vždy Luna poběží za ním, s radostí v očích, s ocáskem vrtícím se jako šílený, že se znovu vrátí – rozesmátá, šťastná, plná života. Ale tentokrát… už se nevrátila.

Ten okamžik, kdy se svět zastavil, byl tichý a krutý. Vítr se opřel do stromů, listí šustilo, ale můj hlas, který ji volal, se ztrácel v prázdnotě. Křičel jsem její jméno znovu a znovu, až se mi zlomil hlas. A někde hluboko uvnitř jsem to cítil – Luna je pryč.

Neumím popsat ten pocit. Není to jen smutek. Je to prázdnota, která tě pohltí, když ztratíš kus sebe. Ona nebyla jen pes. Byla můj stín, můj klid v bouři, můj důvod vstát každé ráno. Rozuměla mi beze slov. Stačil pohled, gesto, nepatrný úsměv – a věděla všechno.

Každé ráno čekala u postele. Každý večer si položila hlavu na moje koleno, jako by říkala: „Jsem tady, všechno bude dobré.“
A teď? Teď je tu jen ticho. A vodítko, které visí u dveří, nehybné a bolestně prázdné.

Někdy zapomenu. Postavím dva misky – jednu pro sebe, druhou pro ni. Občas se otočím, jako bych ji chtěl pohladit po hlavě. Ale ruka dopadne jen do prázdna.
V noci slyším kroky, známý zvuk drápů na parketách. Říkám si, že je to vítr. Ale někdy… chci věřit, že je to ona. Že mě ještě hlídá.

Lidé říkají: „Byl to jen pes.“
Jen pes?
Nikdy nemilovali. Nikdy necítili tu bezpodmínečnou lásku, tu tichou přítomnost, která tě uzdraví, když jsi na dně. Luna nebyla zvíře. Byla světlo v lidském těle.

Když odešla, něco ve mně prasklo. Ne nahlas, ale pomalu – jako když se rozbíjí sklo a odhaluje světlo pod povrchem. A v tom světle ji vidím – jak běží po loukách, svobodná, usměvavá, věčná.

Její obojek mám stále na stole. V přikrývce zůstalo pár chlupů, v jejím pelíšku její vůně. A já je nechci odstranit. Jsou to důkazy, že tu byla. Že mě milovala. Že jsme spolu žili.

Říkají, že čas všechno zahojí.
Ale ne. Čas jen naučí žít s bolestí.
Já nechci zapomenout. Chci si pamatovat každý den, každé ráno, každé její přitulení. Každý otisk tlapky na mém srdci.

Luno, můj anděli, můj poklad.
Nikdy jsi skutečně neodešla. Jsi v každém vánku, v každém paprsku světla, v každém tichu, které mě obklopuje.

Jednou, až znovu hodím ten klacek, se možná vrátíš. Ne tady, ale tam – tam, kde se duše znovu setkávají.
Bez bolesti. Bez konce.

A já budu čekat.
Bez spěchu, ale s vírou.
Protože opravdová láska nikdy neumírá. Jen mění podobu – stává se vzduchem, světlem, vzpomínkou.

A kdykoli mě pohladí vítr po tváři, budu vědět, že jsi to ty, Luno.
Můj věčný přítel. Můj dech. Můj domov.