Milou pumpařku vyhodili – protože pomohla bezmocnému dědečkovi s benzínem do jeho zaporožce! Všichni se jen pochechtávali – ale když se vrátil, už to vůbec nebylo k smíchu…
Noční směna se tehdy zlomila v něco, co by nikdo z čerpací stanice nikdy nečekal. Anna, tichá a poctivá dívka, která brala každou směnu, jen aby si vydělala na nájem a skromný život, stála v centru příběhu, který měl otřást celým městem.
Když jí ten starý muž, křehký a roztřesený, poprosil o pár litrů benzínu, byla už zmrzlá a unavená. Venku mrzlo, „záporožec“ sotva dýchal a motor skučel jako zvíře v agónii. Děda měl ruce červené od zimy, zuby se mu klepaly a v očích se leskl stud. Mumlá cosi o tom, že zapomněl peněženku doma, že musí k nemocné ženě, že to má kousek, že jen potřebuje trochu benzínu, aby se dostal k ní.
Anna se rozhlédla. Kamery sice tiše blikaly, ale ona neviděla zloděje ani podvodníka — viděla člověka. Prostě otočila kohoutkem, naplnila nádrž a podala mu úsměv, který znamenal víc než jakýkoli rozkaz.
Nevěděla, že právě v tu chvíli se její život zlomí.
Smích za zády a pád do prázdna
Druhý den, místo poděkování, přišla studená sprcha. Vedoucí Daniil Valerjevič, známý svou krutou přísností, si ji zavolal do kanceláře.
„Takže my si tu hrajeme na charitu?“ sykl. „Tady nejsme v kostele, Anno! Tady se účtuje benzín, ne dobré skutky!“
Jeho hlas se nesl mezi regály jako rána bičem. Kolegyně Olha a Světlana poslouchaly, přikrývajíce si ústa, aby zakryly úsměv. A když padla ta věta — „Zítra už sem ani nechoď!“ — zvedly oči a v koutcích jim cuklo uspokojení.
Anna vyšla ven. Vítr jí rval vlasy, oči pálily od slz. Měla pocit, že celý svět se jí vysmívá. A přece — někde hluboko v sobě cítila klid. Pomohla. Udělala správnou věc. A věděla, že i kdyby to mělo znamenat konec, nelituje.
Návrat, který nikdo nečekal
Uplynul den. Pumpa se dusila nudou, cigaretový kouř se válel pod neonovým světlem, a dívky zase žvýkaly žvýkačky a drbaly zákazníky. Když se z dálky ozval známý zvuk starého motoru, Olha zvedla hlavu a uchechtla se:
„Podívej, muzeum se vrátilo!“
Jenže tentokrát auto nezastavilo tiše. Zabrzdilo prudce, až se písek rozlétl. Z vozu vystoupil ten samý dědeček, ale teď se opíral o rám dveří a za ním stál někdo jiný — vysoký muž v drahém kabátu, s ostře řezanou tváří a pohledem, který by dokázal zmrazit i oheň.
„Kde je ta dívka?“ zeptal se hlasem, který nepřipouštěl odpor.
Olha se nadechla, Světlana se pousmála — a pak ztuhla.
„O kom mluvíte?“ vykoktala.
„O té, která pomohla mému otci,“ odpověděl muž klidně.
Jeho otec. Ten křehký dědeček, který žebral o pár litrů benzínu, byl jeho otec. Všichni zmlkli.
Muž přešel pohledem po jejich tvářích. „Vidím, že tu není. Škoda. Měla by vědět, že zachránila člověka. Máma přežila díky ní. Kdyby se otec nedostal domů včas, už by ji nenašel živou.“
Ticho. Nikdo se neodvážil dýchat.
„A vy,“ pokračoval pomalu, „vy jste se jí smály?“
Nikdo neodpověděl.
„Dobře.“ Sáhl do kapsy, vytáhl vizitku a položil ji na pult. „Já jsem Sergej Valerjevič. Majitel této sítě čerpacích stanic.“
Olze se protočily oči. Světlana zbledla.
„Od zítřka už tu pracovat nebudete,“ dodal chladně. „A tu dívku — Annu — chci zpět. A nejen to. Bude mít na starosti novou pobočku. Možná by vám mohla dát pár lekcí o lidskosti.“
Spravedlnost, která přišla pozdě
Anna se o tom dozvěděla večer. Seděla doma, bez práce, bez peněz, s hrnkem levného čaje. Když zaklepali na dveře, myslela, že to je pošťák. Ale na prahu stál ten samý muž s vizitkou.
„Hledám vás,“ řekl prostě. „Můj otec by vám chtěl poděkovat.“
A pak, když mu otevřela, vstoupil dovnitř a poklonil se. Starý muž v kabátě, s vlhkýma očima, jí podal ruce:
„Kdyby nebylo vás, moje žena by dnes nežila. Já… nemám slov. Děkuji.“
Anna poprvé po dlouhé době plakala — ne ze strachu, ne ze zklamání, ale z vděčnosti.
A když druhý den vkročila zpět na pumpu, kde ji kdysi ponížili, všichni stáli v řadě. Daniil Valerjevič měl hlavu sklopenou. Tentokrát mlčel.
Na zdi visel nový nápis:
„Tady se kromě benzínu rozdává i lidskost.“